RECENZE: Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův film pro fanoušky. Jak pro ty jeho, tak i pro všechny, kteří milují šedesátky

arian.ebrahimi, 16.08.2019, 08:16

Premiéra nového Quentina Tarantina je pro filmové diváky kinematografickým ekvivalentem olympiády – děje se to jen jednou za pár let, všichni se na to těšíme a nakonec dostaneme přesně to, co jsme chtěli. Nejnovější snímek „nejkultovnějšího režiséra v historii“ je ale jiný než jeho předchozí díla, jelikož je primárně určen fanouškům. Jak těm Tarantinovým, tak i všem, kteří mají (podobně jako režisér) v lásce zlatou éru Hollywoodu.

Tarantinův Endgame

Na úvod je třeba si říct, že kdo od Quentina Tarantina viděl pouze Pulp Fiction, bude se u jeho dlouho vyhlížené novinky nudit. A u lidí, kteří si myslí, že Steve McQueen je postava z Aut od Pixaru, to platí dvojnásob. Jít na Tenkrát v Hollywoodu bez znalosti předchozích děl kultovního režiséra či bez alespoň elementárních znalostí o Americe konce 60. let je totiž stejné, jako vzít do kina na Avengers: Endgame člověka, který kdysi dávno viděl Iron Mana a komiksovky mu nic neříkají. Tenkrát v Hollywoodu totiž nejsou typickou "tarantinovkou" ve smyslu dlouhých dialogů plných popkulturních narážek či krvavého násilí.

Tyto dva stěžejní prvky Tarantinovy kinematografie film sice obsahuje, ale režisér s nimi pracuje úplně jinak, než jsme zvyklí – nejlépe je to vidět na soundtracku (kterými jsou režisérovy filmy pověstné): když se z rádia v autě ozvou melodické tóny Mrs. Robinson od dua Simon and Garfunkel, zatímco kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt) pozoruje s potěšením krásné hipísačky, funguje to pouze pro doplnění atmosféry prosluněného Los Angeles na sklonku 60. let. Žádné dlouhé monology o původu písně ani o jejím skrytém sexuálním podtextu jako v Gaunerech. Tarantino chce, abyste se opřeli do křesla a užívali si atmosféru filmu, jako kovbojské kulisy, po kterých pobíhá depresemi stíhaný Leonardo DiCaprio coby vyhaslá „has-been“ hvězda Rick Dalton, zatímco mu jeho nejlepší kamarád a kaskadér Cliff opravuje doma anténu a vzpomíná na svou potyčku s Brucem Leem.

Srdce filmového fanouška tleská blahem – a to i při pohledu na obsazení, kde se kromě geniálního dua DiCaprio-Pitt (které jenom dokazuje, že by se měl Pitt, který si chvílemi ukradl film jen pro sebe, vykašlat na role hezounů a raději hrát dobrosrdečné idioty/drsňáky), ve vedlejších rolích objeví i taková jména jako Al Pacino nebo naopak stoupající hvězda Margot Robbie, která na plátně předvedla tak srdečnou a přesvědčivou Sharon Tate, že se Tarantino nebál použít v několika scénách skutečné záběry na zesnulou herečku bez toho, aby divák poznal rozdíl.

Tarantina-fanouška doplňuje Tarantino z videopůjčovny

To je ovšem jen jedna poloha snímku. Kdo přišel na nefalšovaného Tarantina, ten neodejde zklamán. Namísto akcí a dialogy nabitých snímků jako Pulp Fiction, Kill Bill nebo Nespoutaný Django tenhle film spíše připomíná mix Jackie Brownové a Hanebných panchartů – první jmenovaný snímek totiž podobně jako Tenkrát v Hollywoodu staví Tarantinovi určité hranice, za kterými se režisér musí držet. Zatímco u Jackie Brownové, která je adaptací románu, se Tarantino nesměl drasticky odchýlit od původní předlohy, v případě nejnovějšího filmu byl režisér zase limitován skutečnými historickými událostmi, jmenovitě brutálními vraždami páchanými Mansonovou Rodinou. Pancharty zase Tenkrát v Hollywoodu připomíná svou dlouhou stopáží, kdy divák sleduje několik dějových linek, které se nakonec všechny hezky po tarantinovsku spojí do úžasného finále (přetáhněte přes hlavu každého, kdo by vám chtěl prozradit konec).

Překvapivě pak při sledování filmu vyvstane na mysl polozapomenuté Tarantinovo dílko Auto zabiják, které stejně jako Tenkrát v Hollywoodu spojuje dvě režisérovy polohy – Tarantina vzdávajícího poctu všem svým milovaným filmům a seriálům a Tarantina"magora z videopůjčovy", který se nebojí poslat ve fiktivním snímku DiCapria s plamenometem proti skupince nacistických oficírů. Tarantino tak v podstatě natočil asi nejosobitější film své kariéry, kdy se rozhodl popkulturní narážky povýšit na komplexní dílo a zároveň vzdát hold dávné minulosti Hollywoodu, ale i světu, kdy je lepší dát druhému ránu, pokud je jeho světonázor zvrácený, než se pokoušet pochopit jeho pocity. Zároveň u toho ovšem nevyznívá jako starý muž, který jen smutně vzpomíná, „jak bývalo všechno dřív lepší“.

A tady si přečtěte, že Tarantino měl režírovat prvního Iron Mana.

Komentáře

Doporučeno pro vás