RECENZE: Šarlatán je poloviční. V závěru ztrácí dech jak Ivan Trojan, tak filmový hit léta – G.cz
Vyhledávání

RECENZE: Šarlatán je poloviční. V závěru ztrácí dech jak Ivan Trojan, tak filmový hit léta

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

V nouzi je i Šarlatán dobrý! Po odsunutí premiér většiny trháků, které se ještě v zimě skvěly ve výhledech na druhou půlku roku 2020, si titul "filmový hit léta" uzmula novinka Agnieszky Holland Šarlatán, která měla být naopak uvedena už na jaře. Snímek inspirovaný životem léčitele Jana Mikoláška sází především na obsazení Ivana Trojana do titulní role, a ačkoliv se rozhodně nejedná o totální propadák, ani Trojan, ani film samotný nedokážou zcela naplnit očekávání a využít všechen potenciál.

Kateřina Horáková
Kateřina Horáková 21.8.2020, 09:25

Šarlatán bez morálky

Jan Mikolášek, pokud se nezajímáte o historii českého léčitelství, patří k méně známým postavám naší novodobé historie. Bylinkář s těžko pochopitelnými schopnostmi dokázal pouhým pohledem z moči odhadnout diagnózu a zachránil tisíce životů. Léčil každého bez ohledu na vyznání nebo politickou příslušnost, a tak se mu do rukou dostal třeba prezident Zápotocký, nebo také K. H. Frank. Dělal to s vervou a přesvědčením, že má dar od Boha, a že jej lidé potřebují, zároveň si za to ale nechával platit. Z logiky toho všeho se postupně stal trnem v oku komunistům, až skončil ve vykonstruovaném procesu. Pro české prostředí příběh (a filmový námět) jak malovaný. Chopila se ho nicméně polská režisérka Agnieszka Holland, která má přesně takové story velmi ráda.

Tvorba uznávané filmařky je zejména v posledních letech velmi orientovaná na českou a slovenskou historii, což dává smysl vzhledem k tomu, že Holland studovala na FAMU. Zároveň ale není Češka, a tak se jí víceméně daří nepropadat do černé jámy ukřivděné nostalgie, v níž končí většina nápaditých příběhů tuzemských snímků odehravajících se mezi lety 1948 a 1989. Ano, ať už zdejší režiséři a scenáristi přijdou se sebezajímavějším námětem, většinou to ve finále na úkor příběhu stočí k univerzálnímu "komunismus byl zlý a špatný, áno". Víme to. Můžeme se teď vrátit k tomu, co je podstatné, tedy ke kvalitní kinematografii? Ne? No dobře, no...

Je to logické. Když se vám stane něco, přes co se nedokážete přenést, je jasné, že se k tomu budete stále vracet. Holland jako Polka taky zažila socialismus, ale přeci jen to není totéž. To jí v Šarlatánovi umožnilo zaměřit se opravdu na portrét zajímavé historické postavy, od které si zároveň dokáže udržet odstup a ukázat jej jako minimálně morálně značně rozporuplnou postavu obrněnou kultem osobnosti, který si kolem sebe zčásti sama a velmi cíleně vybudovala. Díky tomu sledujeme příběh velice zajímavého charakteru, který navíc představuje jeden z našich nejlepších současných herců Ivan Trojan (v mladší verzi Mikoláška hraje Trojanův syn Josef, což byla logická a velmi moudrá volba).

Jenže. Co začne jako osobité, silné a naturalistické vyprávění, to se ve druhé půli mění ve velmi slabý odvar začátku. Změť flashbacků polopatě uvozuje předčítání komunistických policajtů z Mikoláškova spisu, Trojan začne místo reálných vět opakovat neživé fráze a i těch je pomálu. Nakonec tak vyprávění působí naprosto chladně, takřka nezajímavě a plyne nepříjemně pomalu a přímo titulní antihrdina se mění v umělého panáka, jehož spojení s divákem zajišťuje jen Trojanovi sekundující Juraj Loj v úloze Mikoláškova asistenta a milence Františka.

Mimochodem, douška pro fajnšmekry; pokud rádi zkoumáte genderové role a sterotypy ve filmech, všimněte si, že Loj tu zastává pozici čistého objektu sexuální touhy. Jeho postava nemá žádnou pořádnou vlastní psychologii či hloubku, a tak plní úlohu, která ve velkofilmech zpravidla připadá ženám - atraktivní křoví, tzv. manic pixie dream girl, ideální figurku, jejímž jediným smyslem je poskytovat hlavnímu mužskému hrdinovi to, co zrovna potřebuje, aby se jeho příběh mohl dál odvíjet. No, nic!

Šarlatán v divákovi zanechá mnoho dojmů jak stran skutečného Jana Mikoláška, tak Ivana Trojana. Třeba ten, že jsou filmy, kde Trojan hraje na maximum a je to boží, a pak jsou filmy, kde hraje tak nějak napůl a v těch předvádí všude totéž. Snímek Agnieszky Holland, k němuž psal scénář Marek Epstein, se bezpochyby vymyká ze standardu toho specificky českého historického subžánru, který si pro nedostatek pojmů pojďme pracovně nazvat"smutné filmy o smutné době". Mimochodem, Epstein napsal například thriller Ve stínu, který je ukázkovým zástupcem právě této větve české kinematografie, tady ho ale pevná režisérská ruka dokázala ohlídat.

Nabízí se tu tedy výborný skutečný příběh přetavený do formy, která má dostatek světlých a poutavých momentů na to, aby si udržela vaši pozornost. V rámci kinematografie obecně se ale o žádný výjimečný nebo nezapomenutelný počin nejedná.

Podobné články

Doporučujeme

Další články