Do znovuotevřených českých kin vstupuje snímek Problémissky. Ano, zní to jako něco z produkce Tomáše Magnuska, nicméně není. Je to komediální drama vycházející ze skutečných událostí na Miss World 1970, kde se o slovo hlásili aktivisté bojující proti patriarchátu i proti apartheidu. Ve snímku Philippy Lowthorpe najdeme všechno, co nás i po 50 letech stále trápí - rasismus, feminismus, sexismus - a zároveň všechno, co by měl mít správný britský "feelgood" film - humor, dojetí a Keiru Knigthley. Asi nepřekvapí, že na 106 minut stopáže je to trochu moc.
Problémissky vs. promenáda v plavkách
Angličani vaří skvělý čaj, mají ten nejzábavnější smysl pro humor a umí točit filmy, u kterých se budete smát, budete plakat, které vám změní život - asi tak na půl hodiny, než odezní nával extrémních emocí, které to ve vás zcela záměrně vyvolalo, a vy zapomenete, že jste tu jednohubku vůbec viděli. Britské "feelgood" movies jsou vlastně už skoro samostatným subžánrem a jejich smyslem je divákovi nabídnout sympatické postavy v příjemné atmosféře, které říkají zábavné věci, jsou trochu potrhlé, trochu nešikovné, takové "jako ze života". Jsou to filmy, které většinu potěší, málokoho vyloženě znechutí, nemají zbytečně přehnané ambice a na nic si nehrají. Alespoň většinou ne.
Nejnovějším přírůstkem mezi ně je snímek režisérky Philippy Lowthorpe Misbehaviour, jemuž český distributor prokázal pochybnou službu, když jej uvedl pod názvem Problémissky. Příběh komediálního dramatu se točí kolem skutečných událostí, k nimž došlo na Miss World 1970. Ta se konala v Londýně a průběh soutěže krásy tehdy narušila parta feministických aktivistek.
Cílem nebylo natočit záznam historických událostí, ale spíš ukázat, že pro různé ženy znamená feminismus různé věci. Když jste Britka z prominentní rodiny, kterou štve, že ji kolegové na univerzitě neberou vážně jen proto, že je žena, a když jste černoška z apartheidem sevřené JAR, která se od pásu ve fabrice jako zázrakem dostane na přehlídkové molo v závodě o nejkrásnější dívku světa, je jasné, že se na promenádu v plavkách díváte každá z trochu jiného úhlu.
Tedy - pravděpodobně to bylo cílem. Těch motivů je totiž ve filmu Philippy Lowthorpe o něco víc, až příliš. Na pozadí skutečných událostí přijde na přetřes téma svobodných matek, levicového aktivismu, sexismu, feminismu, objektifikace, rasismu, policejní brutality, generačních rozdílů... Je tam takříkajíc od všeho trochu. Od všeho, co řešíme i po padesáti letech, nutno podotknout, a ne o moc lepšími způsoby nebo s větším úspěchem. Dokonce ani to, jakým představitelé opresivní většiny nahlížejí na snahy menšin se osvobodit, se příliš neproměnilo... Smutné zrcadlo orámované univerzálním leitmotivem "Všichni jsme svobodní lidé a žádná skupina nemá nárok utiskovat ostatní".
Ale zároveň je to pořád ten "feelgood" movie... To znamená, že na to, oč ve filmu jde, je to celé hrozně hezké, čisté, upravené. A rovněž (a především) to, že se narativ všech zmíněných témat dotýká jen tak zlehka. Divák je vnímá asi stejně jako stromy a domy při pohledu z okna rychlíku uhánějícího venkovskou krajinou. Ačkoliv má snímek pouze 106 minut, v závěru je člověk v sále poněkud přehlcen, ale není to způsobeno tím, že by na něj tak tíživě dolehla hloubka sdělení nebo náročnost filmového díla.
Jednoduše řečeno je tam toho prostě moc a působí to povrchně. Protože při takovém množství obsahu na tak malé ploše to logicky jiné, než povrchní být ani nemůže. Ti, kterým je blízký boj proti sociálnímu útlaku, v závěru pravděpodobně mírně zaslzí, ale druhý den si nevzpomenou na jedinou konkrétní scénu.
Podobné články
Dominik LandsmanDoporučujeme
Martin Miko
