Karel je nový český dokument režisérky Olgy Malířové Špátové, který jde do kin symbolicky rok po úmrtí ikonického zpěváka Karla Gotta. Film původně začal vznikat z popudu samotného Gotta, jeho žena Ivana je hlavní producentkou snímku a zároveň je to projekt, který má od začátku svého diváka jistého. Na zpracování jedinečného materiálu měli tvůrci navíc mnoho času. Bylo by až ostudné, kdyby z toho vylezl špatný film. Špatný film to určitě není, otázka stojí spíš tak, zda a jak moc Gotta velebí. Dokument Karel je ale překvapivě vyvážený.
Karel v kinech
Karel Gott působil v československém showbyznysu víc než půl století. Stal se idolem maminek a babiček nejen u nás, ale i v Německu. Jeho písně zlidověly. I rok po smrti zůstává ikonou, nezničitelnou a neotřesitelnou, které pro její charisma a šarm bylo odpuštěno i to, s jakou lehkostí proplula totalitním režimem. V roce 2018 začal na objednávku Gotta a jeho manželky Ivany vznikat ne přímo dokument, ale intimní videomateriál ze soukromí zpěvákovy rodiny. Gottovi tehdy oslovili režisérku a kameramanku Olgu Malířovou Špátovou, ta u nich doma natáčela rok. Poslední rok Gottova života, přičemž nějakou dobu vůbec netušila, že je zpěvák nemocný, a že umírá. Z nasbíraného materiálu pak v kombinaci s archivními záznamy vytvořila dvouhodinový dokument Karel, který sice je malým průřezem celého umělcova života, primárně se ale zaměřuje právě na ten závěr a na Gottovu osobní stránku.
Na finální střih měli tvůrci opravdu hodně času, většina toho totiž probíhala po smrti hlavního aktéra, který se k tomu tím pádem nemohl vyjádřit. To bylo v režii Ivany Gottové, která je kromě zadavatelky také hlavní producentkou filmové novinky. S takovým základem by bylo vpravdě smutné až ostudné, kdyby z toho vylezl špatný snímek. Otázkou je tedy spíš - může na základě zadání dokumentovaného objektu vzniknout zajímavá, vyvážená a nemanipulativní podívaná? V tomto případě zjevně může.
Špátová se "učila" od své matky, uznávané Olgy Sommerové, s níž v minulosti jako kameramanka spolupracovala například na dokumentu Věra 68 o Věře Čáslavské či na snímku Červená o životě operní pěvkyně Soni Červené. Sama režírovala několik televizních dokumentů, Karel je jejím prvním opravdu výrazným celovečerním kouskem. Z mediálních výstupů ke Karlovi je patrné, že si režisérka ke Gottovým během natáčení vytvořila emocionální pouto. Malířová Špátová je ale evidentně dostatečně talentovaná, nebo spíš asi dostatečně profesionální na to, aby to divák bez znalosti tohoto kontextu nepoznal. Nebo alespoň ne nezbytně.
Dokumentu Karel se totiž daří shrnout podstatné momenty Gottova života a kariéry, které byly z jeho vůle opravdu úzce provázané. Nevynechává kontroverzní témata - vztah k jeho nemanželským dcerám, postoje k minulému režimu a především podpis Anticharty - Špátové se je ale podařilo do filmu zakomponovat vkusně a věcně. Předložila fakta, nechala Gotta se k nim vyjádřit a jeho slova dál nerozporuje, protože už ani není, s čím legitimním je konfrontovat. Střízlivým přístupem vlastně debulvarizuje příběh asi nejprobíranější celebrity v historii českého bulváru. To platí i o Gottově manželce Ivaně, která se dá označit za skoro až nenáviděnou postavu. Malířová Špátová opět dává komentáři k filmu jasně najevo, že ví, kdo je její chlebodárce, přesto Gottová ve filmu nepůsobí jako světice/ošetřovatelka, naopak je z ní cítit autentická vyčerpanost, fyzická i psychická, kterou jí zřejmě poslední rok života vedle nemocného Gotta přinesl.
Cílem Špátové bylo ukázat Gotta hlavně jako otce a manžela, na UMPRUM nepřijatého aspirujícího malíře, rebelujícího zpěváka, který zřejmě poměrně bezelstně chtěl hlavně to, aby ho jeho posluchači měli rádi. Angažovanost nikdy nebyla Gottovým cílem, ať v uvolněnějších dobách Pražského jara, nebo během temné normalizace. Zda to v divákovi budí sympatie nebo naopak antipatie není problém Špátové. Ta vytvořila prostě portrét kultovního umělce, navíc portrét formálně skvěle zvládnutý. Užší zacílení na soukromí a poslední rok života, ač doplněné o nezbytný výčet profesních úspěchů a decentní dávku mluvících hlav, povyšuje Karla mírně nad dokumentární standard.
Nabízí se srovnání s dokumentem Šimona Šafránka Meky. Ten není špatný, ale budí dojem, že Miroslav Žbirka byl v dobách totalitního Československa tím nejlepším umělcem u nás, což zcela prokazatelně nebyl a především - koho to zajímá? Sledovat výčet toho, kolik někdo vydal desek či získal hudebních cen zábavné není. Co chce vidět náhodný filmový nadšenec i fanoušek konkrétní celebrity, je něco netušeného. Zákulisí, povaha, odhalené tajemství, soukromí. Něco skutečného, takříkajíc, důvěryhodného. Šafránek Mekyho jako člověka jen naťukává, Malířová Špátová si odhalení Gotta v kladném smyslu slova vzala za cíl.
A podařilo se jí to ještě trochu jinak, než možná původně zamýšlela. Sentimentální chvilky Gotta s dcerami zřejmě dojmou matky a babičky ze zpěvákova fanclubu, ta emocionální síla ale spočívá v představení Gotta - toho Gotta, o kterém jsme celý život slyšeli, že je nedostižný, nepřekonatelný, perfektní, ikonický, charismatický, talentovaný, schopný - jako nemocného a slabého, zranitelného muže bojujícího s rakovinou. On ani tváří v tvář depresivní diagnóze neztrácí tvář, o to znatelnější je pak proměna v posledních dvou měsících jeho života ergo závěrečná čtvrthodina dokumentu. Je to skoro šok i pro někoho, kdo má ke Gottovi a jeho tvorbě minimální až nulový vztah, vidět tuto Mistrovu tvář. A právě pro ten šok, pro tuto mírnou inovaci, je Karel nejen formálně zručně uchopeným, ale především obsahově poutavým dokumentem, který má mimochodem zatím asi největší šanci ze všech českých snímků premiérově uvedených v uplynulých měsících do kin prolomit propad návštěvnosti, jež způsobila koronavirová krize.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
