RECENZE: Karolína je obyčejná příjemná žena s obyčejným příjemným životem. Třeštíková o ní natočila film. Proč by ne? – G.cz
Vyhledávání

RECENZE: Karolína je obyčejná příjemná žena s obyčejným příjemným životem. Třeštíková o ní natočila film. Proč by ne?

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Helena Třeštíková patří k nejznámějším českým dokumentaristům. Její filmy jsou většinou oceňované kritikou a zároveň divácky velmi úspěšné. I přes jejich dramatické, někdy těžko uvěřitelné osudy, totiž Třeštíková sleduje tzv. obyčejné lidi. Především to ale dělá obyčejným způsobem. Díky tomu navozuje pocit blízkosti, kteréžto umění dovedla do dokonalosti ve svém novém celovečerním snímku Karolína.

Kateřina Horáková
Kateřina Horáková 8.1.2021, 07:06

Normální Karolína

Klan Třeštíkových platí minimálně v Praze za jakousi smetánku. Helena Třeštíková se proslavila jako dokumentaristka, její dcera Hana je dnes političkou. Na politiku však přesedlala z původní profese filmové producentky a režisérky. Helenin syn Tomáš se živí fotografováním, jeho manželka Radka se vrhla na dráhu spisovatelky. O práci jejich potomků si můžeme myslet, co chceme, faktem ale je, že Třeštíková starší je nejen jednou z nejznámějších, ale rovněž dlouhodobě nejúspěšnějších českých dokumentárních tvůrkyň. Její časosběrné kousky se pravidelně těší jak dobrým kritikám, tak přízni diváků, což se v rácmi žánru rozhodně za úspěch považovat dá.

Třešítkové ke slávě pomohly Manželské etudy, cyklus, kterým už v 80. letech skrze tehdy ještě Československou televizi oslovila široké publikum. Obyčejné příběhy obyčejných lidí v průběhu let byly autentické a divákům blízké. Nekonečný novácký seriál Ulice nepracuje s claimem „Může to být i Vaše ulice“ jen tak pro nic za nic. Manželské etudy mohly být i Vaše etudy. Byly to příběhy, které se mohly stát komukoliv z nás. Je-li něco takříkajíc napsáno životem, pak to má průměrný divák velmi rád. I proto se Třeštíková ke své možná nejznámější sérii ještě tolikrát vrátila.

Jen to by ale k trvale udržitelné popularitě nestačilo. Třeštíková oplývá nesporným talentem vybírat vhodné příběhy, ve kterých i při vší jejich obyčejnosti dokáže najít zajímavou, něčím se vymykající linku. Zároveň také přesně ví, jakým způsobem s respondetny mluvit, jak a na co se jich ptát, aby z nich dostala autentické reakce i emoce. Nebo, lépe řečeno, aby jí je sami chtěli předvést a ona z nich nemusela nic dostávat. Základ dokumentaristické práce, může se zdát, ale ne každý to umí. Existuje několik způsobů, jakými dokumentarista, nemaje daleko od novináře, může lidi zpovídat. Lze být agresivně konfrontační, stejně jako blahosklonně nekritický. Třeštíková však razí svou vlastní cestu, která je specifická vyloženě pro ni, což z ní činí velkou osobnost své profese.

Vedle práce pro televizi Třeštíková výrazně uspěla také se svými celovečerními filmy, jež si z podstaty formátu vyžádaly více prvoplánově poutavé osobnosti. Přesto však Třeštíková i tyto snímky zvládá držet na uzdě. Jejich osudy sleduje civilně, bez zbytečného patosu. Bezdomovkyně Mallory, kriminálník René, nejprosluleji feťačka Katka a nově prostitutka Anny (premiéra je plánována na letošní rok). To všechno jsou lidé, kteří sami od sebe zajišťují dramatičnost příběhu, nikoliv však hnanou do extrému. Přesto si pravidelní diváci dokumentů Heleny Třeštíkové právě díky těmto kouskům navykli na skutečnost, kdy se s každým dalším střihem může protagonistovi všechno zrhoutit a přijít peklo.

Se stejným očekáváním lze tedy přistupovat i k jejímu nejnovějšímu televiznímu počinu s názvem Karolína. Karolína sleduje třicet let života ženy, kterou si Třeštíková vybrala v rámci svého cyklu Sestřičky. A ačkoliv i Karolína v úvodu krátce bojuje s drogovou závislostí, její další život, přes veškeré obtíže a strasti, je vlastně úplně normální. Stejně tak Karolína samotná je v podstatě úplně normální. Obyčejný člověk s obyčejným životem v tom nejlepším slova smyslu, k němuž si umí najít cestu každý, kdo snímek sleduje. Třeštíková se vrací k tomu, na čem si na začátku kariéry postavila renomé; nyní již však i s léty zkušeností, tedy i s ucelenějším záměrem.

Přesto se Karolína od ostatních filmů Heleny Třeštíkové jednou podstatnou věcí odlišuje. S žádným střihem nepřichází ono peklo, nýbrž jen další a další optimismus, který prostupuje každou Karolíninu výpověď - o dalším nepovedeném partnerském vztahu, o další hypotéce, o neplánovaném těhostenství ve vysokém věku, o samoživitelství. Příběh Karolíny ve výsledku není jen samotným příběhem Karolíny, ale rovněž příběhem nezdolného přesvědčení, že život prostě je a musí se odžít. Život s přibývajícími léty obohacený o poznání, že s radostí se odžívá pohodlněji.

Díky výrazné hrdince film vysílá jasné poselství. A to je právě to, co ho činí speciálním. Vysílat poselství nebylo v žádném z režisérčiných filmů primárním záměrem, a už vůbec ne tehdy, mělo-li by to být poselství uměle našroubované. Tady ale vzniká přirozeně a čistě zásluhou Karolíny, jejího pohledu na svět, její povahy a energie. Proto je jinak v podstatě poměrně nenápadný snímek velmi cenným přírůstkem do kinematografie Heleny Třeštíkové; snímek, který nadto přichází ve správnou chvíli. Jedná se o obyčejně příjemný film do neobyčejně nepříjemné doby.

Podobné články

Doporučujeme

Další články