Seriál Zločiny Velké Prahy vyhlíželi diváci s očekáváním. Pořádná detektivka ve stylu Četnických humoresek, jež zároveň nabídne neotřelý pohled na život v glorifikované první republice, navíc s populárním Langmajerem? Na to Češi slyší. Po třech epizodách je ale potřeba říct, že publikum nedostalo ani jedno, ani druhé. Inspektora Budíka - lépe možná inspektora Nudíka - a jeho partu by otráveně vypískali pravděpodobně i v době, ve které se pořad odehrává.
Zločiny Velké vesnice
Ještě sedm nedělních večerů na České televizi bude patřit Zločinům Velké Prahy, kriminálnímu seriálu režiséra Jaroslava Brabce. Ten se odehrává v roce 1922 a sleduje případy inspektora Hynka Budíka (Jaroslav Plesl) a jeho kolegů inspektora Havlíka (Jiří Langmajer) a agenta Nováčka (Denis Šafařík), kteří nečekaně vytvoří útvar kriminalistů řešící případy v okrajových čtvrtích hlavního města čerstvě narozené republiky. Muži zvyklí na pánské kluby a doutníky najednou vyjíždí do kurníků, kde zkoumají nejen mordy bohatých statkářek, ale i náturu místních lidí.
Zároveň je to seriál, který v programu České televize nahradil čtyřdílnou Boženu a jenž od začátku budil nadšení, protože jeho tvůrci slibovali, že z vyleštěného obrazu první republiky, který si současníci idealizují, nebudou jen těžit, ale pokusí se jej i nabořit a přistupovat k němu realističtěji. Po prvních třech epizodách už snad je na místě rozseknout, zda se to podařilo.
Zločiny Velké Prahy nejsou vyloženě špatné. Je to veskrze průměrná věc, která v něčem předčí výrazně horší žánrové kolegy – raději Budíka pořád dokola, než ještě jeden díl Hlavy Medúzy – zároveň ale nijak nevyčnívá z šedého průměru. Klasik by řekl, že nenadchne, ani neurazí. Já ale nejsem klasik. Česká televize umí natočit dobrý krimiseriál, ale čím dál víc se tato schopnost jeví jako dílo náhody. S každým nenaplněným seriálovým očekáváním je jasnější, že Česká televize nejen, že není invenční a jen dokola točí osvědčené tváře a především náměty, ale nezvládá ani dramaturgii vlastního programu. Stejně tak jako výborná, ale specifická Zkáza Dejvického divadla. Ta neměla být vysílána bezprostředně po divácky přivětivém, lidovém sitcomu MOST!. Vyblitý Budíkův tým nemůže ani náhodou překročit stín doznívající diskuze o seriálu Božena. Pomohl by alespoň týdenní oddechový čas, anebo silnější materiál. Česká televize si evidentně nemůže dovolit ani jedno.
Boty dělaj seriál
Hlavní problémy Zločinů Velké Prahy jsou dva. Tím na první pohled očividným je ultra pomalé, unavené tempo, jež by uspalo i publikum za první republiky, tedy v době, kdy každý pohyblivý obrázek způsobil haló. Případy, které trio inspektorů řeší, nejsou nejhorší, ale průběh vyšetřování postrádá jakékoliv napětí nebo třeba jen prostor pro zvědavost, kdo to udělal. A když už se to – jako například ve třetí epizodě s názvem U zdi – náhodou zamotá natolik, že zmatený divák, jenž právě ztratil hodinu života, chce znát pachatele pouze proto, aby nepropadl pocitu úplné marnosti, přijde rozuzlení, které nedává smysl, a snad i na úplného laika působí dojmem, že scenárista si ukousl příliš velké sousto a nevěděl, jak z toho ven.
Točit seriál podle osvědčeného mustru starého 40 let dnes už zkrátka nelze bez ztráty květinky a výmluvu, že Česká televize cílí primárně na ty diváky, kterým tento mustr vyhovuje, prostě nepřijímám. Ale dejme tomu, že se České televizi dá odpustit, že není schopná natočit napínavou detektivku. Pak by ale Zločiny Velké Prahy – a ostatně, v tom taky hlavně tkvělo to původní očekávání – mohly být skvělým historickým kouskem, který zachytí odvrácenou tvář „zlatých“ časů za tatíčka Masaryka. Dobovky; to přece v České televizi umí.
Režisér Brabec měl spolu se zástupem scenaristů šanci ukázat špinavý dělnický Žižkov nebo Bubeneč jako vesnici, jež navzdory novým pořádkům prostě není a ani nechce být Prahou. Mohli vykreslit obrovské rozdíly mezi bohatými pány z centra a chudými venkovany, vytáhnout tu „špínu doby“, na kterou se dnes často zapomíná. A přesto jde tohle všechno stranou zoufalým pokusům zarputile točit detektivku. Veškerá snaha o zachycení věrohodné atmosféry raného Československa je vměstnána do momentů, kdy si Budík, vhodněji snad Nudík, s až fetišistickým zápalem čistí lakýrky od slepičinců, nebo někdo z přítomných obecních četníků konstatuje, že „pan vrchní inspektor je opravdu městský člověk“. Všechno to jen klouže po povrchu a ve výsledku vypadá spíš rušivě, jako že je to tam pouze omylem.
Tvůrci Zločinů Velké Prahy si vytyčili dva záměry; ukázat „opravdovou první republiku“ a vyrobit kriminální seriál, protože kriminálky fungují. Nedaří se jim ale ani jedno, protože tak je to vždycky, když se dvě úplně odlišné věci snažíte spojit v jednu.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
