Kvalitní kinematografie by měla být různorodá, a tak je dobře, že u nás peníze a prostor dostávají i snímky balancující na hranici experimentu, které jsou více alegoriemi, skoro až pohyblivými básněmi než řekněme standardními filmy. Někdy se to povede tak, že to průměrného českého diváka ohromí, jindy je to výkřik do prázdna. Snímek debutující Kristiny Nedvědové spadá spíše do druhé kategorie.
Když sněží v létě
I pro experimentální filmy se v Česku najde místo a, když na to přijde, i nějaké ty peníze ze státního fondu. Debutující režisérka a scenáristka Zlatého podrazu Kristina Nedvědová si ale na svůj první hraný celovečerák Sněží! i tak musela sehnat finance crowdfundingem. Už z toho titulu se tahle filmová báseň těžko hodnotí. Když si to, holka, sama zaplatila, tak ať si na tom plátně dělá, co chce, ne?
Základní rámec je daný čtyřmi postavami a jedním domem. Tereza (Petra Nesvačilová) se z jistého důvodu rozhodne na nějaký čas nastěhovat na chalupu, kde žije její matka (Vanda Hybnerová) s babičkou (Monika Pošívalová) a Terezina sestra Petra (Hana Vagnerová). Režisérka pouze načrtává dost rozdílné charaktery žen, které spojuje především rodinná vazba a z ní pramenící hluboká láska a jako hybatele děje používá snahu pragmatické Terezy opravit zchátralý dům, zchátralou babičku a potažmo i zchátralou rodinu.
A, jak už to bývá u filmů, jejichž hlavním tématem není příběh, ale téma samotné, další děj divák nesmí očekávat. Žádné odhalení ve formě dědičné psychické choroby, staré křivdy nebo nedořešeného traumatu z dětství. Nedvědová chtěla natočit snímek, který zkoumá, jak zranitelný člověk v rámci vlastní rodiny je. Před svými rodiči a sourozenci se nejvíc odhaluje, touží se chovat nejsvobodněji, jak to dokáže, ale to není jednoduché, obzvlášť, pokud vázne komunikace. Je to téma blízké každému jednomu člověku v sále, v kombinaci s poetickou formou by tedy Sněží! mělo v divákovi zanechávat hluboký otisk. Bohužel v něm nezanechá vůbec nic.
Nabízí se srovnání s čtyři roky starým počinem krále letošních Českých lvů Olma Omerzu, s Rodinným filmem. Oba kousky mají podobný námět, stejný chladný barevný nádech a přímo je spojuje Hybnerová. Tam, kde Omerzu do pomalého atmosférického tažení hází vidle v podobě příběhového breaking pointu, ale Nedvědová nedělá vůbec nic.
Jen dál točí hezké obrázky dokreslené ambientními melodiemi jak vystřiženými ze Spotify playlistu na klidné usínání, které nejsou dostatečně silné na to, aby mluvily samy za sebe. Až příliš mnoho věcí zůstává nevyřčených. Je to škoda, protože právě na dialozích je znát, že Nedvědová umí napsat rozhovor, který nešustí papírem. To je v českém rybníčku ojedinělé. Komunikace tak nechybí jen postavám ve filmu, její nedostatek je znát i ve vztahu filmu samotného a jeho diváka. Umělecké dílo by ale s tím, kdo jej pozoruje, komunikovat rozhodně mělo.
A tady čtěte recenzi na aktuální marvelovský kinohit, Avengers: Endgame.
Podobné články
Dominik LandsmanDoporučujeme
Martin Miko
