Je to jedna z největších událostí v novodobých dějinách českého a slovenského národa, který byl dlouho jedním. Někteří dokonce ani po 30 letech nenašli nic lepšího, než se odkazovat právě na její ideály; tak je sametová revoluce zásadní. Je tedy poněkud zarážející, že přímo hraných filmů jsme natočili asi jako šafránu. Kde jsme selhali my, tam teď nastupují naši východní sousedé s thrillerem Amnestie. A dávají nám na frak.
Jiný kraj, jiný pohled
Letos si připomínáme 30 let od sametové revoluce. Události listopadových dnů roku 1989, které se odehrávaly v různých koutech napříč tehdy Československou socialistickou republikou zapříčinily, že se Češi a Slováci po čtyřiceti letech zbavili totalitního režimu. Chvíli to pak ještě zkoušeli táhnout společně, ale tak velký životní posun žádný vztah neustojí. Z ČSR se stala ČR a SR. Definitivní rozchod národů předznamenalo několik událostí, jednou z nich byly poměrně rozsáhlé amnestie, které vyhlásil tehdejší nový prezident Václav Havel. Na svobodu se díky nim dostaly dvě třetiny vězňů. Rozdávání milostí tehdy vyústilo v největší vězeňskou vzporu na území Československa, tu v Leopoldově, kterou musela potlačit armáda.
Tolik historie, na jejímž pozadí se odehrává děj slovensko-českého koprodukčního thrilleru Amnestie. Snímek režiséra Jonáše Karáska a scenáristů Maroše Hečka, Beaty Grünmannové a Marka Janičíka není historickým velkofilmem, ačkoliv i do této kategorie by se částečně zařadit dal. Více se ale jedná se o vztahový thriller, který přesně vykresluje tři typy lidí, kteří se těsně před pádem režimu v socialistické společnosti pohybovaly; ty morálně (víceméně) bezúhonné, kteří odbojně toužili po svobodě a lidskosti, pak ty intrikářské, prospěchářské, bažící po moci a pak všechny mezi tím, kteří byli většinou příliš hloupí a pohodlní na to, aby se výrazně vyhradili v první nebo druhé skupině.
Může se zdát, že na jeden film je to příliš velké sousto a pravda, Amnestie divákově pozornosti servíruje opravdu mnoho témat a mnoho podnětů k pozorování, které v některých scénách navíc značně stěžuje klipová kamera a epileptický střih. Leitmotivem snímku je ale od začátku do konce morálka a manipulace, což se tvůrcům podařilo výborně nastavit a udržet po celou sto třicetiminutovou stopáž především díky tomu, že přesně odhadli poměr mezi tím, co vytváří fiktivní filmový příběh a co jen vykresluje jeho reálné pozadí. Karásek chtěl natočit thriller a taky ho natočil, příměsi jiných žánrů jsou irelevantní.
Ačkoliv Amnestie nepojedná přímo o 17. listopadu a dnech jemu nejbližších, začíná těsně před ním a velmi věrně zobrazuje jeho atmosféru. Pokračuje tím, co se dělo bezprostředně po něm. Takových filmů v Česku za těch 30 let opravdu mnoho nevzniklo. Máme tu průměrnou Vejdělkovu komedii Něžné vlny, konec Kolji, jeden či dva díly Vyprávěj, a to je asi tak všechno. Mohla Amnestie vzniknout dřív a mohla být naše? Pravděpodobně ne.
Za prvé; vzpoura v Leopoldově na Slovensku dodnes rezonuje víc než u nás. Za druhé, na rozdíl od Česka naši bratia Havlovy amnestie vnímají hodně negativně. Není to ale jen o tomhle konkrétním příběhu. Slováci se do toho po roce 2010 opřeli a jejich filmy dávno nejsou "naším mladším bráchou", jak se jim kdysi přezdívalo. V posledních letech točí líp a líp, jen z nedávné doby vzpomeňme povedené drama Ostrým nožom či krimi Čára. Mimochodem, stejně jsou na tom i Poláci, kteří mají ke Slovákům vlastně mnohem blíž než my. V Amnestii naši scénu zastupují dvě známé tváře; Aňa Geislerová, která je ze všech herců zdaleka nejslabší, a Marek Vašut, který mohl být překvapivě dobrý, ale má minimum prostoru. Obojí je symbolicky přesné. Bylo by fajn, kdyby se naše kinematografie už konečně vzpamatovala.
A tady si přečtěte o jiném filmu, který má tento týden premiéru: sportovní akční velkofilm Le Mans '66.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
