Uznávaný režisér David Fincher natočil poslední celovečerní film, vynikající thriller Zmizelá, před šesti lety. Pak se věnoval oceňovanému seriálu Mindhunter a nyní se vrací s životopisným dramatem Mank, k němuž napsal scénář jeho otec, a to už před 30 lety. Částečně fiktivní příběh scenáristy Občana Kanea vyrobil pod křídly Netflixu, černobíle a jako formálně vypiplanou poctu filmařskému řemeslu. Mank vyžaduje plnou diváckou pozornost, proto není pro každého - a proto sklízí rozčarované až zklamané reakce. Úplně ho ignorovat by ale byla chyba.
Fincherův osobní Mank
Uznávaný a zbožňovaný režisér David Fincher se v posledních několika letech věnoval seriálu Mindhunter, který je právem oceňovaný laiky i odborníky. Dvě série krimi thrilleru (prozatím) zjevně stačily a režisér třetího Vetřelce, Benjamina Buttona, Klubu rváčů a kultovního Sedm se vrací s prvním celovečerním projektem od Zmizelé. Ve středu životopisného Manka stojí postava Hermana J. Mankiewicze, Oscarem oceněného scenáristy legendárního Občana Kanea. Už s prvním trailerem bylo jasné, že černobíle natočený snímek se bude vymykat z Fincherovy obvyklé tvorby, a proto byl dlouho a zvědavě vyhlížen filmovými kritiky i režisérovými fanoušky. Zástupci obou těchto táborů jsou nyní, po premiéře, rozčarovaní, ne-li přímo zklamaní. Mank sbírá jen mírně nadprůměrná hodnocení, jejichž autoři mluví o "obřím průšvihu" a "Fincherově nejstrašnějším počinu vůbec".
A přitom je to tak skvělý film.
Quentin Tarantino si postavil kariéru na tom, že točí filmy jako zapálený filmový fanoušek - jako člověk, který filmy miluje, uctívá, jemuž je filmový jazyk bližší než ten lidský, obdivuje ho, rád ho zkoumá a studuje. Jeho výrazný styl milují davy, protože je prvoplánově zábavný a především srozumitelný. Je to znát v jeho rané tvorbě, nejcitelněji to ale lze vnímat naopak v jeho zatím posledním kousku. V Tenkrát v Hollywoodu vzdává Tarantino na pozadí skutečného příběhu hold všem těm filmům, jejichž sledování ho naučilo, co umí a dostalo tam, kde je. A zároveň tak trochu sám sobě, samozřejmě. Snad je pocit osobnosti, který film v divákovi zanechává, přiživen pomyslným loučením, které nad Tenkrát v Hollywoodu visí; Tarantino totiž už několik let vyhrožuje odchodem na filmařský odpočinek.
David Fincher teď rovněž natočil film jako pravý filmový fanoušek, ale u něj to není zábava. Mank je intenzivní konverzační drama. Je to náročné a není to pro všechny. Mank je spíš než životopisným příběhem jedince filmem o psaní. Je to o (nejen morálních) strastech a slastech scenáristů a o úskalí jejich práce. Je to o tom, jaké to je, být součástí toho pozlaceného soukolí, do nějž by chtěl patřit každý, být jednou z jeho nejdůležitějších součástek, přesto nebýt vidět, neznat slávu. Zároveň je to moderní pocta klasickému filmovému jazyku - podobnou čest před pár lety prokázal La La Land klasickým filmovým muzikálům, například. Je to filmová forma na nejvyšší úrovni. Každý jeden obraz, ať už detail či celek, každý záběr je pro trénované oko potěšením. Jako by Fincher chtěl natočit dílo, které bude primárně vyzývat ke svému zkoumání a pitvání ty, kteří přesně vědí, co mají zkoumat a pitvat. To může být jednou z příčin negativních recenzí.
A další se nabízí spolu s tou první. Mank plyne velmi, velmi pomalu a je možná až moc decentní jak v rovině dějových zvratů, tak ve vykreslení prostředí a atmosféry "továrny na sny" 30. let. A přitom je jedním z mála výrazných filmů o Hollywoodu, který zároveň nevznikl v Hollywoodu (rozuměj pod křídly žádného z velkých tamních studií), ba dokonce pochází z produkce současného hollywoodského nepřítele číslo jedna - Netflixu. Jinými slovy; Fincher si mohl dovolit leccos, ale nedovolil. Možná proto se nesetkává s pochopením.
Nový kousek Davida Finchera zároveň přinesl dvě zásadní herecké příležitosti, kvůli kterým ho není možné ignorovat. Gary Oldman v titulní roli Manka je na vrcholu sil, maximum ze sebe vydává především v závěru filmu, a rozhodně je to jeden z jeho nejlepších výkonů. Role vysloveně životní to pak zřejmě je pro herečku Amandu Seyfried v úloze herečky Marion Davies. Davies, okatá, plavovlasá komička s úspěšnou kariérou v muzikálech, se v době své největší slávy zuby nehty rozhodla změnit žánr a dokázat Hollywoodu i celému světu, že je plnohodnotná dramatická umělkyně. Seyfried to v její kůži dokazuje sama za sebe.
Mank není Fincherův nejlepší film, ale rozhodně ani nejhorší. Podobně jako před deseti lety se Social Network režisér vystoupil ze své komfortní (žánrové) zóny, čímž ale veškerá podobnost Manka se Social Network končí. Natočil snímek specifický, do značné míry osobní, snímek, který jako by prostě musel natočit a ač to tak nepůsobí, snímek cílící na poměrně úzkou skupinu diváků. Je potřeba přistupovat k němu maximálně pozorně a se zápalem pro filmové umění. To nezvládne každý, v tomto případě se ale vyplatí se o to alespoň pokusit, protože nevidět Manka vůbec by byla chyba.
Pro Tarantina byste to taky udělali.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
