Plantáže, bavlna a Walt Disney

Asi každý z nás má z dětství svou oblíbenou „disneyovku“. Ať už je to klasika jako Sněhurka a sedm trpaslíků nebo moderní velkofilm Lví král (myslíme ten kreslený, ne tu zbytečnou CGI slátaninu), filmy ze studia Walta Disneyho jsou milovány napříč všemi věkovými skupinami. Není snad člověk, který by si kreslené příběhy od jednoho z nejslavnějších filmových studií nedokázal užít. Není divu, že streamovací služba Disney+ zaznamenala po svém spuštění přímo raketový start, hlavně díky tvrzení společnosti, že virtuální videotéka obsahuje všechna díla studia. Což ale není tak úplně pravda. Jeden snímek totiž Disney již několik let ukrývá před zraky diváků a nejraději by si celé vedení přálo, kdyby tento zakázaný film nikdy nespatřil světlo světa. Pro Walta Disneyho prostě tento film neexistuje. O čem je řeč? Přeci o rasismu.

GALERIE Song of The South

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Po druhé světové válce se studiu Walta Disneyho moc nedařilo. Jediné peníze, které společnost dokázala vydělat, byly z opakovaných repríz starších filmů, jelikož natočit animovaný film bylo ve 40. letech nesmírně nákladné. Vše navíc komplikoval perfekcionismus Walta Disneyho, jenž nechtěl vidět své jméno pod nekvalitním snímkem. Jelikož kvůli kontraktu s distributorem RKO nemohlo studio natočit čistě hraný film, bylo rozhodnuto, že nový snímek bude napůl hraný a napůl kreslený, čímž nedojde k porušení této podmínky a zároveň se drasticky sníží náklady. Studiu se nakonec podařilo vybrat dostatečně silný příběh – nový film měl být adaptací pohádek o Strýčkovi Remusovi, postavě z jižanských příběhů, o hodném černochovi, který vypráví poučné příběhy. Knižní verze pak patřila k nejpopulárnějším dětským titulům v zemi. Scenáristé se pustili do práce a za pár měsíců se začalo s natáčením nejnovějšího filmu s názvem Song of The South. A vy už asi tušíte, proč se jedná o zřejmě nejkontroverznější počin v historii animovaného giganta.

Šťastný černoch nadšeně pracuje na poli

Song of The South vypráví příběh malého chlapce jménem Johnny, který přijede za svou babičkou, jež vlastní velkou plantáž bavlny v Atlantě ve státě Georgie. To je ta část amerického Jihu, kde ještě dnes vlají nad obchody vlajky Konfederace a každý, kdo nemá doma minimálně 4 revolvery, je divný. Ale zpátky k Disneymu – Johnny se spřátelí se stereotypním veselým černochem, kterému se přezdívá Strýček Remus. Ten na plantáži radostně pracuje a raději nechodí moc daleko od polí. I když se má snímek odehrávat po konci otroctví (aspoň podle studia), nikde ve filmu to není řečeno ani naznačeno. Černoši prostě pracují a mají z toho radost. Asi jako byste natočili film, ve kterém všichni nadšeně volí komunisty a nejezdí za hranice, ale pak do popisku napsali, že se to odehrává v roce 1994. Celé to tak vyzní, že „dřív bývalo líp“, i když to znamenalo zotročení a obrovské utrpení pro velkou část lidské společnosti.

Jako by toho nebylo málo, vypráví Strýček Remus příběhy, jejichž hlavní poselství je „doma je nejlíp a nemělo by se od problému utíkat“. Člověk nemusí být zrovna odborník na historii amerického otrokářství, aby si povšiml, co je na „Písni Jihu“ špatně. Proč utíkat z plantáže, když práce na sluníčku je vlastně super? Film není vyloženě glorifikací otrokářského jihu, nicméně i ve své době se stal terčem kritiky, a to nejen ze strany černochů. A když vám někdo v Americe roku 1946, kdy černoši nemohli pít ze stejného pítka jako bílí, řekne, že váš film je rasistický, tak na tom asi něco bude. Abychom ale nebyli úplně nefér, tak by byla chyba opomenout, že herec James Baskett získal za roli Strýčka Remuse Oscara jako vůbec první černoch v historii. Mimochodem, Baskett se kvůli rasové segregaci nemohl ani účastnit vlastní premiéry, která byla čistě jen pro bílé.

mohlo by vás zajímat

Než Disney začal dělat hrané předělávky: Aladin nastartoval éru pokračování animovaných hitů na VHS

Song of The South se v Americe dočkala v průběhu let několika televizních repríz, ale zhruba od 80. let film pro Američany prakticky zmizel. Dodnes tak nebyl ve Spojených státech vydán ani na VHS, ani DVD a vedení společnosti nedávno opět potvrdilo, že film se nového uvedení nedočká. Nicméně, film se dá stále sehnat – v Británii byl naposledy vydán v roce 2000 na videokazetách a v Japonsku je k dohledání i na DVD. Pro Američany je Song of The South zapovězená. Možná je to spíše na škodu – kdo své chyby totiž nezná, nemůže se z nich ani poučit.