Televize je dnes běžnou součástí našich životů. Je proklínaná i adorovaná, bereme ji jako zdroj informací, televizní seriály se staly fenoménem a někdo si bez té hranaté věci neumí představit ani oslavy konce roku. A sportovní fandové se skrz televizi ocitají tu na olympiádě, tu na mistrovství světa v atletice anebo třeba na hokejovém utkání. Byl to právě hokejový zápas, který se stal přesně před 65 lety vůbec prvním přímým televizním přenosem v Československu. A to byla událost!
Góóól!
Televize je dnes nedílnou součástí každodenní rutiny pro většinu z nás a přináší nám to dobré, i to špatné. Seriály, filmy, na některých kanálech pochopitelně také otravné reklamy, zpravodajství různé kvality anebo třeba sportovní utkání, na něž by se člověk jinak ani nedostal. A na fandění z gauče nebo od piva jsme my Češi obzvlášť velcí experti! Jako vůbec první sportovní přímý přenos v Československu si majitelé přijímačů mohli naladit 11. února 1955 hokejové utkání, ke kterému došlo na pražské Štvanici mezi výběrem Prahy a švédským klubem IF Leksand. Původně měli televizní diváci vidět jen dvě třetiny, ale nadšené telefonáty to změnily. „Nakonec se odvysílal celý zápas. Zaprvé se hokej líbil, zadruhé obraz i zvuk chytili diváci až u Českých Budějovic. To bylo překvapení, protože panoval názor, že vysílač na Petříně má dosah jen do okruhu 60 kilometrů,“ vzpomínal komentátor Vít Holubec, jenž přenos spolu s Josefem Valchářem komentoval.
Televize si je vypůjčila z rozhlasu, sportovní redakce začala vznikat až o více než rok později. Tato televizní novinka neunikla pozornosti ani ostatních médií té doby. „Obrazový materiál, zachycený televizními kamerami, byl přímo na zimním stadionu režijně zpracován a přenášen do televizního vysílače. Kamery zachycovaly nejen celkové pohledy na hrací plochu, ale i detaily hry, zejména před brankami, které nemůže většina diváků na tribunách ani dobře pozorovat,“ informoval své čtenáře deník Československý sport o historické premiéře, kterou navíc ozdobilo vítězství domácích. Zápas dopadl 7:2 pro domácí mužstvo.
Přenos měl tehdy nečekaně velký ohlas, a tak když se o deset dní později vysílal zápas Československo-Kanada, došlo k tomu, že byly v celé Praze a okolí vyprodány veškeré televizory. Utkání s Kanadou, považovanou tehdy za nejlepší mužstvo na světě, skončilo ne tak famózně, ale remízou 3:3.
Brána do světa sportu otevřena
Televizním přenosům se tak otevřely brány do světa a šly na tehdejší dobu neuvěřitelně rychle kupředu. A tak již na začátku roku 1956 mohli diváci sledovat záběry ze zimní olympiády v italské Cortině d’Ampezzo, premiérovým přímým přenosem ze zahraničí se stala třetí třetina hokejového utkání SSSR - Švédsko.
O měsíc později, 11. března 1956, na obrazovkách objevil magazín Branky-body-vteřiny. Jedná se tak bezpochyby o jeden z nejstarších pořadů Československé a posléze České televize, který se na obrazovce udržel do dnešních dnů. Se sportem je pak spojený i začátek barevného vysílání. To mělo československou premiéru v roce 1970 při přenosech z mistrovství světa v klasickém lyžování ve Vysokých Tatrách.
Televize jen pro Pražáky
Historii televize a televizního vysílání u nás sahá do 50. let minulého století. Vůbec první pravidelné zkušební televizní vysílání Československé televize se rozjelo v pátek 1. 5. 1953. Nutno říct, že k prvním pokusům o vysílání ale došlo již před druhou světovou válkou. Nějakou dobu ale trvalo, než s tím šlo jít na plně veřejnost. V roce 1948 kamery například přenášely na televizory, které byly rozseté po Praze, záznam z všesokolského sletu. Ale o vysílání tak, jak ho známe dnes, hovořit ještě nešlo. To se zlomilo právě v květnu 1953. Nejprve se vysílalo jen dva dny v týdnu – ve středu a v sobotu. Až v roce 1955 došlo k jeho rozšíření nejprve na pět a pak na šest dní. Pondělí byl day off. Sedmidenní vysílání bylo spuštěno až v prosinci 1958.
S tím, jak televizní vysílání nabývalo na popularitě, rostla samozřejmě poptávka po televizních přijímačích. A ty v počátcích nebyly určitě pro každého a také se nedaly koupit všude. Prodej byl zahájen v roce 1953 a týkal se nejprve jen Prahy, protože právě v hlavním městě a jeho okolí bylo vysílání díky vysílači Cukrák zachytitelné. A rozhodně se nejednalo o lacinou záležitost!
Chceš se dívat? Zaplať!
„Televizní přístroj Tesla 4001A, který byl dán do prodeje, spolu se sovětským přijímačem Leningrad T2, předčí všechny přístroje, které byly vyrobeny v kapitalistických státech,“ psalo v červenci 1953 Rudé právo. Kdo si chtěl televizi obstarat musel sáhnout hodně hluboko do kapsy. Televizní přijímač stál na tehdejší dobu astronomických 4000 Kčs, montáž antény a zapojení přijímače vyšlo na dalších 500 Kčs. A teď si to spočítejme - při tehdejším průměrném měsíčním příjmu 1200 Kč vyšel nákup televize s anténou a instalací na více než trojnásobek měsíční mzdy. Umíte si představit, že byste dnes dali za absolutně obyčejnou, nejlevnější televizi na trhu částku kolem 100.000 korun? Ano, zkuste si to přepočítat s ohledem na dnešní průměrnou mzdu. No, zdá se to jako nesmysl, ale buď jak buď z televize se stal fenomén, který k dnešní době patří.
Dnes bychom se asi divili nad skladbou tehdejšího programu (ne, že bychom občas nežasli i dnes). Jednalo se o poměrně jednotvárnou záležitost a třeba první seriál se začal vysílat až v prosinci 1959 a jednalo se o Rodinu Bláhovu. Do prosince 1960 vzniklo 10 dílů. Neuvěřitelné, že? Vybavme si dnešní nekonečné seriály, kterým by dost často také neškodilo „10 dílů a dost.“
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
