Miloš Kocman byl židovský mladík tíhnoucí ke komunismu, v němž spatřoval možnost spravedlivějšího světa. Jako Žid a komunista neměl moc za protektorátu na výběr. Rozhodl se pro odboj. Jeho životní příběh je zcela nevšední a připomíná špionážní thriller.
Miloš Kocman se narodil 17. března 1922 do česko-židovské rodiny (maminka byla Židovka, pocházela z vesnice). Rodina se přistěhovala do Prahy, aby měl syn blíž vzdělání. Otec se zatím vypracoval a byl zaměstnán jako účetní v různých firmách – tzv. odborník daňový. Byli sice měšťanskou rodinou, ale velice chudou. Otec brzy onemocněl a Miloš Kocman vzpomíná, že si museli půjčovat peníze i na chleba. Vystudoval a stal se právníkem. Jeho politické zaměření se formovalo již během jeho studia na gymnáziu, již zde se dělili studenti na pravici a levici. Měl štěstí, většinu učitelů tvořili profesoři (měli vysokoškolské vzdělání). Právě jeho profesor Josef Fischer (později byl v Berlíně popraven) se stal tajemníkem Společnosti přátel demokratického Španělska – spolek sdružující soudruhy z řad intelektuálů. Kocman, jak sám říká, velice tíhl k trockismu a Stalina odsuzoval.
Odbojová činnost
Zmíněný spolek byl roku 1939 rozpuštěn, aktivita jeho členů však neustala. Většina přešla do ilegality a spolek se zformoval v odbojové hnutí. Kocman se později díky tomuto spolku napojil na komunistický odboj. Ve svých vzpomínkách pro Paměť národa vypráví, jaký byl rozdíl mezi odbojem napojeným na organizaci a komunistickým. Říká, že hlavní spatřoval například při zatýkání někoho z jejich spolku, snadno se dostali k dalším a nakonec jej skoro celý rozdrtili. Kdežto jednotlivé odbojové komunistické buňky se neznaly. Propojené byly pouze přes jednu, maximálně dvě osoby. Kocman měl na starosti předávání zpráv o dění v protektorátu vysílačkou, ale hlavně distribuci ilegálně vydávaného Rudého práva. Jel například do Brna, na určenou adresu, tam předal člověku, který řekl heslo, noviny. A jel zpět. Jeho riziko bylo dvojnásobné – byl odbojář a ještě poloviční Žid (vzhledem k tomu, že po mamince, hrozila mu deportace).
Výslech na gestapu
Kocman šel do odboje se svým kamarádem a soudruhem z gymnázia Milošem Ledererem. Ten byl gestapem zatčen, ale i přes tvrdé mlácení neřekl ani slovo. Nakonec jej popravili proto, že u něj našli pistoli. To bylo pro Kocmana poučení. Ačkoliv dříve si stěžoval na to, že není ozbrojen a je exponovaná osoba, nyní věděl, že být ozbrojen jej může ohrozit více. Pracoval (byl totálně nasazen) ve fabrice Avia. Zde jej také 3. června 1943 zatklo gestapo. Začalo nejtěžší období jeho života. Odvezli jej do proslulé Pečkárny – v jeho bytě našli výtisky Rudého práva a nejspíš i marxistickou literaturu. Zde přichází na scénu hrubiánský gestapák Smola. Prohledává jeho byt a ukradne psací stroj Remington – na kterém se psaly články do Rudého práva (Ruďasu, jak říkali tenkrát), tedy hlavní důkaz ukradl vyšetřovatel. Smola později vyslýchal Kocmana – ztloukl jej tak, že málem zemřel. Zde se Kocman ukazuje jako skutečný odbojář. Již před výslechem si promýšlel konstrukci, jakým způsobem bude odpovídat na otázky gestapa. Rozhodl se, že nepromluví, dokud vydrží bití. Když už nebude moct, řekne jim jméno Lederer (který byl již v té době popraven). Takto gestapo převezl. Na cele měl dobré spoluvězně, kteří jej ošetřovali. Vzpomíná na Slováka, jenž říkal vtipy, zpíval. Pak se zničehonic rozloučil a s úsměvem jej odvedli do sekyrárny na smrt. Byl také komunistou – na rozdíl od Kocmana řekl vše. Na svůj soud čekal Kocman v Terezíně. Ovládal čtyři jazyky a měl světlé vlasy, díky tomu jej esesáci zařadili do kantýny. Později se s ním měl v Drážďanech konat soud, ale gestapáci, kteří měli svědčit, nepřišli. Utekl při náletu spojeneckých bombardérů.
Analytik StB
Po válce byl pro komunisty velice cenný. Uměl jazyky, byl právník a také komunista, ba co víc, dovedl si zapamatovat metody gestapa pro zjišťování, zda dotyčný mluví pravdu. Pracoval ve Statisticko-evidenčním odboru 3. správy SNB. Zde měl za úkol analyzovat výslechové protokoly, mezi nimi byl i případ Horákové. Sám Kocman celou tu dobu ostře kritizuje, což je paradoxní, protože ji pomáhal budovat. Říká, že rozdíl mezi gestapem a StB byl ten, že první organizace hledala pravdu, a to i za pomoci násilí, ale StB nutila člověka přiznat se k tomu, co neudělal. O tehdejších vyšetřovatelích StB mluví jako o nevzdělaných, jednoduchých lidech z fabrik, vinu částečně svaluje na Beriju. Jeho hlavní úlohou bylo analyzování výslechových protokolů tzv. agentů-chodců. Určoval, co je a co není důležité k ochraně utajovaných skutečností režimu. Jeho pád přišel v roce 1952, kdy se režim obrátil proti lidem židovské národnosti (vše odstartoval proces s Rudolfem Slánským). Sám vycítil, že se blíží jeho pád (sledovali jej), tak si požádal o přeložení. Stal se z něj diplomat a byl poslán na ambasádu do Pekingu, ovládal totiž čínštinu. Definitivní konec jeho komunistické kariéry přišel v roce 1968, kdy v Číně vydává leták odsuzující sovětskou invazi. Za normalizace se z něj stává bezvýznamný podnikový právník. Považoval se za trockistu, o Gottwaldovi se vyjadřoval jako o „hajzlovi“ . Tvrdí, že oslavoval, když umřel, a vyčítá současným komunistům, že jej stále oslavují:
„Takže jsem měl velkou radost, že [Stalin] zemřel a že zemřel Gottwald. Protože já co vyčítám dnešním komunistům nejvíc, je to, že toho Gottwalda pořád oslavujou. Podle mě Gottwald, tak, jak jsem viděl, protože já jsem toho dost viděl, byl skutečně hajzl, kterej se podělal a řídil se, řekl bych, že skoro ve vlastním zájmu, protože mu šlo taky o krk. On se bál, procesy byly v zahraničí, byl Živkov… “ (Pametnaroda.cz)
Umírá v Praze v roce 2015 v úctyhodných 93 letech.
ZDROJE:
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
