Státní fond kinematografie přiklepl 15 milionů korun zamýšlenému filmu režiséra Filipa Renče o protektorátní herečce Lídě Baarové. Projekt tak “spolkne” většinu z 25 milionů, které se letos rozdělují. Na ostatní české filmy tedy už mnoho nezbude.   Renč ví, s kým být zadobře. Foto: Profimedia Část komise Fondu přitom naznačuje, že anonymní rozdělování peněz bylo zmanipulováno v Renčův prospěch. Sedm z dvanácti členů komise se od hlasování distancovalo. “Tento výsledek považujeme za skandální a neregulérní,” shrnula Tereza Brdečková a dodala: “Stále častěji slyším o parlamentních lobbistech, kteří po kanceláři Fondu chtějí to či ono. Vyrojily se rádobyhistorické filmové projekty s vysokým rozpočtem, které se tváří jako vlastenecké počiny a mají podporu poslanců.“  

Nejpřeceňovanější český režisér

Renč na to reagoval více než podrážděně: “Nebudu se otravovat idioty, kteří mě nenávidí. Ať si pražská kavárna mluví, jak chce, o čem chce. Mně je to jedno.” Jenže nám to jedno není, a to s žádnou “pražskou kavárnou” nemáme nic společného. Že největší kus finančního koláče ukousl nejpřeceňovanější český režisér nám přijde krajně podezřelé. Co má za sebou Renč tak “uměleckého” a “kulturně přínosného”? Za zmínku stojí snad jen jeho režisérský debut Requiem pro panenku (1991), jenže ten stál na skvělém námětu Josefa Klímy. Renč k silnému příběhu autorsky mnoho nepřidal. A pak už to nestojí ani za psí štěk. Schématická a plochá Válka barev (1995) a přehnaně pateticky romantičtí Rebelové (2001). K uzoufání plytký Román pro ženy (2004), natočený podle předlohy jiného totálně přeceňovaného kýčaře, Michala Viewegha. Nevýrazný Hlídač č. 47 (2008).  

“Dám mu do držky!”

Renč byl i režisérem pár rozjuchaných muzikálů, na které si dnes už nikdo nevzpomene (o “umělecké kvalitě” nelze mluvit už z principu toho plytkého žánru). Pro Českou televizi natočil třináctidílný seriál Sanitka 2, ve kterém dal naplno zaznít svým xenofobním předsudkům vůči Romům a muslimům. Když mu to letos v lednu v besedě Českého rozhlasu vytkl filmový kritik Respektu Kamil Fila, Renč o něm prohlásil, že je “idiot” a že mu “dá do držky”.  Už v tom je vidět jeho podobnost s vulgárním primitivem z Hradu, který podobnými výrazy opakovaně označuje české novináře. Renčovi ale nelze upřít veksláckou schopnost “dobře se prodat” a “vyčuchat prachy a příležitost”. Prokázal ji třeba při natáčení propagačních klipů pro ODS (v roce 2006, kdy byla na vrcholu) a řemeslně nepovedených, ale předražených reklamních spotů pro ministerstvo dopravy a Armádu ČR. Viz třeba tady: Dluhy se mají platit. Miloš Zeman to proto Renčovi nezapomněl a letos v říjnu mu slavnostně udělil “medaili Za zásluhy”. Jenže za jaké “zásluhy”? Jak už víme, v oblasti umění Renč žádné “zásluhy” nemá. “Zasloužil” se jen o Zemanův příchod na Hrad. Prezident tedy ocenil svého dvorního propagandistu, čímž devalvoval státní vyznamenání. A proč teď dostal patnáct milionů ze Státního fondu kinematografie právě člověk, za kterým je jen pár nepovedených slátanin? Důkazy o Zemanově “tlačence” nemáme, ale tohle prostě smrdí. I Adolf Hitler měl svou propagandistku. Jmenovala se Leni Riefenstahlová a na rozdíl od Filipa Renče to byla talentovaná filmařka, která točila řemeslně povedené filmy. Třeba Triumf vůle (1935):   A zajímá vás 10 smrtelných hříchů českého národa? Čtěte ZDE.