Nápad z titulku jsem nevymyslel já, ale významný český básník Ivan Diviš. Na podzim 1990 se vrátil z mnichovského exilu a protože v Praze neměl kde bydlet, nechal jsem ho pár týdnů ve svém bytě na pražských Vinohradech. “Co to tady proboha děláte?!” rozčiloval se. “Kde jsou monstrprocesy s komunistickými funkcionáři? Kde máte pracovní tábory na doživotí a popravčí čety? Aspoň pár čelných komunistů se tu musí pověsit a stovky dalších zavřít. Jinak se Češi s traumatem čtyřiceti let totality nikdy nevyrovnají.” Tehdy mi to přišlo jako velmi extrémní názor. V Česku právě vrcholil havlovský samet a všechna ta jeho kýčovitá hesla “Nejsme jako oni” a “Budeme na sebe hodní.” Zpětně je ale vidět, že to byla zásadní chyba. Pravdu měl Diviš, ne Havel. A to raději ani nechci spekulovat, jestli Havel nezaručil komunistům beztrestnost schválně v rámci jakýchsi podivných politických a ekonomických “protislužeb”, o jejichž skutečné podstatě se nejspíš nikdy nic nedozvíme. Desítky a stovky rudých gaunerů, zločinců, zlodějů a vrahů zůstaly nepotrestány. Za jednačtyřicet roků teroru, mučení, krádeží a nesvobody v letech 1948 – 1989 se nestalo nikomu nic, pokud nepočítáme pár policajtských ňoumů, kteří příliš aktivně někoho zbili. Velké ryby, které to celé řídily, ale vyklouzly. Husák, Bilak, Jakeš, Štrougal, Štěpán a podobné kreatury si zaslouženě užívaly (nebo dodnes užívají) důchod, aniž by jim někdo zkřivil vlásek na hlavě. Ano, tihle funkcionáři nejspíš neporušili zákony, které platily v době jejich vlády. Aby je ale taky porušili, když si je sami schvalovali! Přesně to samé ostatně platilo i pro Alfreda Rosenberga, Julia Streichera, Joachima von Ribbentropa a další nacistické válečné zločince, souzené po válce v Norimberku. Padlo dvanáct trestů smrti, tři doživotí a řada dalších vysokých trestů. Veřejně se tím řeklo: “Tohle jsou prostě zločinci a neujdou spravedlnosti.” Jen díky tomu se mohli Němci vyrovnat s nacismem. A jen díky absenci podobného procesu se Češi s komunismem nikdy nevyrovnali. Země, kde Milouš Jakeš pětadvacet let po listopadu 1989 místo vězení a veřejného opovržení poskytuje rozhovory Lidovkám, se z morálního rozkladu nevybabrá. V předlistopadovém Československu bylo 1,5 milionu komunistů. Děsivé číslo! Každý desátý z nás byl zločinec. Nikdo nechce pronásledovat řadové členy KSČ, kteří zločinný režim jen spoluvytvářeli. Ale mělo se jim aspoň ukázat, že jimi hluboce opovrhujeme. Představte si, že by po listopadu 1989 všichni členové KSČ museli měsíc povinně nosit na prsou ceduli s nápisem “Dejte si na mně pozor!” Jsem komunistická stvůra!”. To by úplně stačilo. A nebo se jim mělo na tři roky zakázat podnikat. Svět by byl přehlednější, morální hodnoty jasnější, startovní podmínky rovnější. Ale hlavně by si místopředseda KSČM Jiří Dolejš nikdy nedovolil vystoupit s projevem na slavnostním shromáždění k 25 letům od listopadových událostí roku 1989. To je prostě prasárna, slušnější slovo pro to nemáme. Co můžete udělat? Pro začátek se aspoň svých rodičů zeptejte: “Tatínku, maminko, byli jste v KSČ a SSM? Jak vám je, když se dneska podíváte do zrcadla? Stydíte se aspoň trochu?”   A jestli chcete vědět, proč má cenu jít demonstrovat proti Zemanovi, koukněte SEM.