Večírkový klaun
Lelíček, černý pasažér Ťopka, královský rádce Atakdále... Vlasta Burian je neodmyslitelně spjat s československým předválečným filmem a dodnes je dokonce i oficiálně titulován coby Král komiků. Mistr filmového humoru ale (stejně jako řada jeho kolegů z branže) v soukromí trpěl psychickými problémy, podléhal smutku a depresím. Největší oporou mu byly dvě jeho jistoty: sport, který odjakživa miloval a vynikal v něm, a manželka Nina, jeho největší fanynka, která na jeho žádost nechyběla na žádném představení. Díky tomu se slavný a populární humorista držel dost nad vodou, pak ale přišla druhá světová válka, konec divadla i obvinění z kolaborace s Němci...
Ale nejprve o tom, jak se z libereckého chlapce a syna krejčího a zapáleného vlastence stala hlavní tvář československé komedie. Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891. Ve svém sudetském rodišti strávil s rodinou prvních deset let života, Burian starší tu ale nemohl naplno projevovat svůj pronárodní aktivismus, a tak došlo na stěhování na pražský Žižkov. V české metropoli se pak plně rozhořela Burianova láska k divadlu, protože ho otec pravidelně bral na klasické opery do Národního. Už jako student obchodní akademie se Vlasta věnoval ochotnickému divadlu, zároveň ale miloval sport - hrál fotbal i tenis, obojí na vynikající, závodní úrovni. Postupem času ale převládla láska k tomu bavit lidi z jeviště. Burian začínal tím, že rozesmíval své přátele na večírcích a po hospodách. Jeho otci se divadelnictví jako profese příliš nezamlouvalo, ale když pak syna jednou viděl, uznal, že jeho talent je nesporný a plně ho podpořil.
Pak to s jeho osobním i kariérním životem šlo tak nějak ráz naráz. V jednadvaceti letech zplodil s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou nemanželskou dceru. V osmadvaceti se oženil se svou životní láskou Ninou. Ve dvaatřiceti dostal první roli ve filmu, o dva roky později založil Divadlo Vlasty Buriana a pak, na počátku 30. let 20. století, přišla role ve filmu C. a k. polní maršálek, první velký úspěch a začátek hvězdné kariéry. Burian se těšil obrovské popularitě u filmových i divadelních diváků. Češi ho zkrátka milovali, přesto byla jeho největší obdivovatelkou sama Nina, která na jeho přání nechyběla u žádného jeho představení. Když byla nemocná, nechal Burian natáhnout k jevišti sluchátko, aby ho žena mohla poslouchat přes telefon z tepla domova. Zní to možná jako až přehnaná fixace, Burian ale na názor své milované extrémně dal a velmi si jí vážil, neboť s ním protrpěla nejednu nesnázi.
Už jen králíček...
Jak byl totiž Burian na veřejnosti zábavný, v soukromí bojoval s maniodepresivní psychózou. Byl extrémně náladový, propadal smutkům a melancholii. Nina mu ale přes všechny projevy nemoci vždy stála po boku. Aby se udržoval v chodu, snažil se Burian dělat si malé radosti. Miloval jídlo a často pro něj vařil Jaromír Trejbal, ve své době nejvyhlášenější pražský šéfkuchař. Herec se také dál věnoval sportu. Na zahradě luxusně zařízené designové vily v Dejvicích měl i vlastní tenisový kurt. Právě ten se později ale stal jedním z předmětů obvinění z kolaborace s Němci.
Komik ho totiž ještě za války nechal rozšířit a po Praze se šuškalo, že úředníky kvůli získání městského pozemku uplatil a pomohly mu k tomu i vřelé vztahy s Němci. Po pádu Protektorátu byl Burian na čas uvězněn do kriminálu s trestanci i esesáky a byl obviňován z toho, že do svého domu často zval prominentní nacisty včetně třeba K. H. Franka (což nebyla pravda, s Frankem se Burian setkal jen jednou, náhodou a v restauraci). Díky tomu měl mít různé výhody, například protekční příděl benzínu do osobního automobilu nebo roli principála v Prodané nevěstě, která se hrála v Národním divadle. Všechna tato nařčení musel Burian vysvětlovat před soudem, a to přesto, že mu Němci zavřeli divadlo. Jenže pováleční čeští politici ho chtěli tak trochu exemplárně potrestat. Trnem v oku byl především pro nechvalně proslulý rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, který zesměšňoval Jana Masaryka.
Burian se ale bránil, že ho k této práci donutili Němci pod tlakem nejrůznějších výhrůžek. Sami zaměstnanci rozhlasu pak vzpomínali, že horší výkon nezažili a sami se divili, že Němci neměli s Burianovým přednesem problém. Jenže; vysvětlujte tohle rozvášněnému českému davu po letech útisku. Moc tomu nepomohli ani Werich s Voskovcem, národní morální ikony, které z amerického exilu nahrály píseň s názvem Kolaborant Burian.
Werich si později uvědomil, že to nebyl nejlepší krok a kolegovi z branže se to snažil vynahradit (například obsazením v Byl jednou jeden král, což byl Burianův první a zároveň poslední barevný film), ale nedalo se nic dělat, škoda byla napáchána. Burian byl odsouzen k několika měsícům těžkého žaláře. Musel zaplatit půlmilionovou pokutu, vila mu byla zabavena a byla přeměněna na školku. Dojemným prvkem smutného příběhu je, že po propuštění Burian tuto školku navštěvoval a dětem nosil nejrůznější dárky.
Král českých komiků měl 5 let zakázáno vystupovat, a tak se raději uklidil ke škrábání brambor do horské turistické chaty. Po návratu nesměl obnovit činnost divadla. To všechno se extrémně podepsalo na jeho psychickém i fyzickém zdraví. Už to nebyl ten urostlý, věčně zábavný sportovec, ale sešlý, ztrápený stařík. Aby měl z čeho žít, jezdil s estrádami po celé republice. Na všech ho doprovázela Nina, ale také láhev alkoholu. Burian propadal pití čím dál víc a v důsledku toho byl také často nemocný. Ačkoliv jeho komické nadání se nevytratilo, všichni v jeho okolí cítili, že je spíš stínem starého Vlasty Buriana, kterého národ tak miloval. Známá je historka od fanouška, jenž za Burianem jednou přišel pro autogram a chtěl, aby se mu jeho idol podepsal na fotografii jako Vlasta Burian, Král komiků. Burian tehdy prý odvětil: „Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček…“
Vůbec poslední představení svého života odehrál se zápalem plic, nakonec zemřel na plicní embolii 31. ledna 1962. To znamenalo konec velké hvězdy, ale i odchod jediného smyslu života Niny Burianové, která manžela na onen svět následovala o necelé tři měsíce později.