Jedním z důležitých témat Nejvyšší karty, jak se jmenuje nový román spisovatelky Petry Hůlové, je stárnutí žen. Hlavní hrdinka si nedlouho po padesátce uvědomuje, že je její mládí pryč, s ním i krása, sexuální přitažlivost, a že se tím život zásadně mění.
Rozhovor s Petrou Hůlovou
Samotná Petra Hůlová je sice mladší, ročník 1979, ale v dalším díle (NE)BLÁZNI říká, že ji toto téma zajímalo vždy. Vzpomíná na gymnaziální léta: „S nejlepší kamarádkou Dominikou jsme jednou seděly v hospodě, pozorovaly zhruba čtyřicetileté chlapy a ženské, a shodly se, že zatímco přiopilí chlapi vypadají dobře, ty přiopilé ženské jsou naší sedmnáctiletou optikou odepsané a je na ně smutný pohled.“
Po pětadvaceti letech se pro Petru stává tento problém čím dál aktuálnějším a zajímá ji ještě víc.
„Společenská pozice žen by se samozřejmě neměla odvozovat od toho, jestli jsme mladé a hezké, ale nedá se nic dělat - podle mě ženám právě mládí a krása dává určitou moc, o kterou ve středním věku dřív nebo později přicházíme. Nebudu kvůli tomu brečet, ale připadalo mi důležité o tom psát. Vlastně to dělám i sama kvůli sobě, protože když člověk s předstihem otevírá a analyzuje problémy, redukuje svůj strach. Až budu stará jako ta románová hrdinka a budu mít pocity podobné jejím, myslím, že s tím budu srovnaná. Nehledě k tomu, že když žena přijde o mládí, může ve svém životě často objevit něco nového a pozitivního.“
Petru Hůlovou se vyplatí sledovat i pro její společenské postoje, které jdou často proti umělecko-intelektuálnímu mainstreamu. V (NE)BLÁZNI vysvětluje, že ji vždycky zajímaly i názory, se kterými na první dobrou nesouhlasila, a snažila se jim porozumět.
„Na základní škole byly dvě partičky, které se vůči sobě vymezovaly,“ vzpomíná. „Každá poslouchala jinou hudbu, jedni chodili oblečení do černé, druzí barevně. Já ale do žádné z nich nedokázala zapadnout, a už tehdy mi připadalo hloupé, když jedna parta kouká na tu druhou povýšeně jenom proto, že si je naprosto jistá svým názorem a názor odlišný považuje za nesmysl.“
Konkrétně hovoří Petra Hůlová například o vnímání uprchlické vlny do Evropy. „Já tehdy nebyla proti přijímání migrantů, ale na druhou stranu jsem chápala lidi, že se toho báli. Když má někdo strach z neznáma, tak to není dement, ale člověk, kterému docela dobře rozumím.“
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler
