U nás na Géčku je zvykem, že nepokrytě haníme českou kulturní úroveň, pomlouváme a dehonestujeme tvůrce v téměř každém odvětví, ale jako správní kritici málokdy přinášíme konstruktivní řešení, a čtenáři nám za to příhodně spílají. Ano, věci se od dob renezance trošku změnily. Tehdy diktovali, co je dobré a co je špatné lidé jako Sir Philip Sidney, kteří byli zároveň autory toho dobově „nejlepšího“. Přestože dnes jeho soubor sonetů a písní Astrophel and Stella dočte na druhou stránku jen literární šílenec, který se nebojí smrti, Sidneymu těžko někdy někdo mohl říci „když se ti to nelíbí, tak napiš něco lepšího“. Pokud si najedete v anglické verzi Wikipedie jakýkoli známější film, v záložce „critical reception“ na vás vyskočí, co o něm napsal Roger Ebert. Ebert kdysi v 70. letech stvořil asi tři scénáře průměrné či podprůměrné kvality, ale svět ho zná jako chlápka, co dává od 0 do 4 hvězdiček. Roger pravděpodobně viděl několikanásobně víc filmů, než se dá stihnout za průměrný život rolníka v Ugandě, takže tak dlouho analyzoval, srovnával a kritizoval, až dostal Pulitzerovu cenu a svojí hvězdu na chodníku slávy. Přestože na tradiční otázku: „Co jsi dokázal ty?“ mohl odpovědět pouze: „Napsal jsem poloidiotskou erotickou komedii Beneath the Valley of the Ultra-Vixens", Ebert pravděpodobně donutil pár desítek filmařů zamyslet se, jestli by nebylo lepší, kdyby dělali něco, co jim půjde lépe. Ani Roger Ebert nemá patent na rozum Úlohou kritika v kulturou či pseudokulturou přeexponovaném světě není kasat si triko, že to či ono by zvládl lépe i nadprůměrně inteligentní delfín. Kritik by měl nastavovat zrcadlo jak tvůrcům, tak společnosti. Jaký přínos má však to, že přední filmová žurnalistka Mirka Spáčilová napíše recenzi na Šlágr TV? Pokud nejste slepý a hluší či retardovaní, nepotřebujete Spáčilovou k tomu, abyste poznali, že Šlágr TV je oslizlý vrchol nevkusu, proti kterému je Doktor od jezera hrochů českým Občanem Kanem. Pokud jste slepý a hluší či retardovaní, recenzi Spáčilové si stejně nepřečtete – tedy pokud Andrej Babiš nevydá její souborné dílo v Braillově písmu. Britský básník a překladatel Alexander Pope napsal před 300 lety ve svém slavném pojednán s názvem „Esej o literární kritice", že kritika by měla zastávat roli „komorné, která obléká dámu (figurativně báseň)“. V našich končinách však podobné symbióze pšenka moc nekvete. Problém je v tom, že kritika v pop-kulturním, masmediálním marastu v podstatě ztratila smysl. Umělci jsou vůči kritice imunní, protože je buď moc a priori hloupá, a nebo se naopak dotýká jejich ega. Kritici zase kritizují pouze to, co kritizovat lze – tudíž od středního proudu níž, a to i přesto, že úrodnou se půda, na kterou jejich slova padají, rozhodně nazvat nedá. Pokud někdo napíše, že Babovřesky jsou blbost, je to jako mlátit prázdnou slámu. Lidem, co tento názor sdílí, stačí vidět plakát, ti kteří ne, stejně v extázích smíchu vytrhají opěradla sedaček vesnického kina. Alexander Pope taktéž ne Většina renomovaných novinářů je zaháčkována v chapadlech mediálních molochů, jejichž hlavním cílem je podporovat co největší průměrnost a uniformovanost. „Napiš článek na čtyři stránky o kapele XY, ale nesmíš napsat, že je to vlastně hrozná pitomost, protože to půjde na titulní stránku.“ Již před více než půl stoletím varovala Frankfurtská filosofická škola v popředí s Theodorem Adornem a Walterem Benjaminem před ztrátou subjektivity, která bude mít za důsledek vyprázdnění obsahu jakéhokoli estetického gesta. Jejich apokalyptické vize se sice rozhodně nevztahují pouze na náš píseček, ale přesto Češi patří ve svém oscilování mezi kýčem a šedivou obyčejnosti k jedněm z nejaktivnějších – tedy, co se hledání průsečíku mezi kulturním dílem a kritikou týče, k jedněm z nejpasivnějších. "Ještěže máme Ozzáka a jeho smysl pro nesmysl." To jako fakt, Mirko? (www.kviff.cz) Pokud by z obecného hlediska onen utopický mechanismus Alexandra Popea fungoval, Jan Hřebejk by pravděpodobně točil seriály. Proč? Protože české seriály (vynechejme ty bez jakýchkoli „uměleckých“ ambic) nestojí za nic. Příkladem budiž masivně propagovaná Expozitura, ze které se nakonec vyhrabala pouze po všech stránkách několikanásobně horší kopie dánského Forbrydelsen (Zločin). Pokusy o další série dle západního střihu jako Kriminálka Anděl snad ani nemá smysl zmiňovat. Odvážím-li se generalizovat, Češi mají krom Zdeňka Trošky rádi hlavně retro (koneckonců nejen v televizi či kině – stačí si zapnout víceméně jakékoli rádio). Rok 1918, 1938, 1945, 1968, 1989 – jednoduše nějaké to období, které exponuje národního ducha jak ve své komičnosti, tak v neústupnosti a hrdinství. Televizním divákům byly však zatím naservírovány jen vskutku nedopečené kousky jako Zdivočelá země, Vyprávěj nebo První republika. "My name is Ozymandias, king of kings: Look on my works, ye Mighty, and despair!" (www.kviff.cz) Přitom v alternativní realitě by vše mohlo být daleko růžovější – pokud by Mirka Spáčilová a její kolegové nerozpoutali ohňostroje okolo freskovitých, dynamicky plochých a zoufale děj postrádajících kousků Jana Hřebejka jako Pupendo nebo Pelíšky, mohl by vzniknout konečně zábavný a dobře zprodukovaný seriál. Polívka, Dušek, Holubová a Donutil by měli na nějaký ten pátek o práci postaráno a režisér by se mohl držet toho, co mu jde a nemusel páchat seppuku šílenostmi jako Zakázané uvolnění. (Mirka Spáčilová - 55 %).