Druhá světová válka, to je velká černá skvrna v kronice lidstva. Hrůzná byla pro svou ideologii, rozsah, ale také pro dílčí události, které ji tvořily jako celek. Jednou takovou je tzv. masakr ve Wole, který se odehrál na začátku slavného varšavského povstání a o život při něm přišlo na 50 tisíc polských civilistů - mužů, žen i dětí...
Brát zajatce je zakázáno
Na začátku srpna 1944 řešilo vedení Třetí říše zásadní věc, a sice varšavské povstání, které zorganizovala Zemská armáda, největší ozbrojená skupina na území Polska za druhé světové války. Jeho cílem bylo osvobodit Varšavu ještě před příchodem Rudé armády. Pro nacisty to nebyla ideální situace, rozhodli se z toho ale vytěžit, co se dalo. Polské město jim totiž bylo už delší dobu trnem v oku, považovali jej za centrum celého polského odboje. A tak Hitler pojal povstání jako závdavek k vydání přímého rozkazu srovnat Varšavu se zemí a vyvraždit do jednoho všechny obyvatele, které tam jeho vojáci najdou.
Podle zprávy SS-Obergruppenführera Ericha von dem Bach-Zelewskiho, který byl jmenován velitelem sil určených k potlačení povstání, zněl führerův ústní rozkaz takto: „Každého obyvatele je třeba zabít, brát zajatce je zakázáno. Varšava bude srovnána se zemí. Tímto způsobem vznikne odstrašující příklad pro celou Evropu.“ Později vojenským velitelům přišlo nařízení ještě formou vzkazu psaného Heinrichem Himmlerem, který je opravňoval k tomu „zabíjet, koho se jim zachce, jak se jim zlíbí“.
Lidské štíty
Mezi 1. a 4. srpnem ještě Němci k bojům ve varšavských ulicích nepřistupovali jako k systematickému vyhlazování, ale jako k potlačování vzpoury, k čemuž měli povoleno užít jakýchkoliv prostředků. Prvními oběťmi masakru tak byli především příslušníci Zemské armády, vojáci a muži podezřelí ze spolupráce s odbojem. Postupně ale němečtí vojáci začali vybíjet i nevinné civilisty.
Už od 3. srpna se jednotky Wehrmachtu rozhodly využívat nejen varšavské muže, ale i ženy jako lidské štíty. Některé zajatce posílali rozebírat barikády přímo v ohnisku bojů, jiné nechali pochodovat před tanky. Několik zajatců mělo být přivázáno na žebříky, kterými potom byla obložena německá vojenská vozidla.
Od 5. srpna už se Němci řídili Hitlerovým přáním srovnat celé město se zemí. Němci také vypálili dvě nemocnice, ve kterých se nacházely desítky pacientů. Největší vraždění probíhalo na vlakovém nástupišti v Górczewské ulici, kde dnes stojí mohutný památník. Dalšími centry masového popravování civilistů byly dvě velké továrny přímo na Wolské ulici. Dohromady na těchto místech Němci pobili stovky Poláků. 12. srpna přišel nový rozkaz - zastavit popravování a varšavské civilisty shromáždit k deportaci do koncentračních táborů.
Nikdo z nacistů zodpovědný za masakr ve Wole nebyl nikdy potrestán. Hlavní velitelé, kteří se masakrů přímo osobně účastnili, Heinz Reinefarth a Oskar Dirlewanger, dopadli následovně; Dirlewanger byl dopaden po válce, v roce 1945, a zemřel ve vězení, kde byli strážní polského původu. Reinefarth dožil o poznání pohodlněji - zodpovědnost za něj převzali Britové a Američané, což se polské straně vůbec nelíbilo, obzvlášť poté, co ho vojenský soud pro nedostatek důkazů pustil na svobodu. Reinefarthovi se po válce dokonce podařilo založit a udržet si úspěšnou právnickou kariéru a nějaký čas byl starostou německého letoviska Westerland.
U příležitosti 70. výročí varšavského povstání se německý ministr zahraničí Heiko Maas Polákům omluvil za zločiny, které na nich jeho krajané za války napáchali a prohlásil, že se za to stydí. Hezké gesto. Ale...
A tady si přečtěte o poválečném Ústeckém masakru, kdy rozzuřený dav hodil do řeky kočárek i s dítětem.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
