Sci-fi dávno nedefinují mírně laciné akční střílečky v černém vzduchoprázdnu. S umírající Zemí se lidská společnost čím dál zoufaleji snaží proniknout do vesmírného prostředí a prohlásit je za své, takže si filmaři zvykli v jeho kulisách rozehrávat příběhy zcela jiného žánru. Ten, který ve snímku High Life vypráví režisérka Claire Denis má hned tři problémy. Jedním z nich je Robert Pattinson, který se po letech v showbyznysu stále nenaučil hrát, a dokonce ani mluvit.

Kateřina Horáková 12.4.2019, 07:14

Upír Edward ve vesmíru

Možná je to tím, že co bylo sci-fi ještě před deseti lety, to je aktuálně krutá realita. Možná jsme - jako lidstvo - prostě takoví. Domovskou planetu jsme odrovnali, a tak se teď upínáme víc a víc k vesmíru v představě, že čeká, až ho dobudeme. Zejména v posledních několika letech se naše posedlost černým vzduchoprázdnem projevuje ve všech sférách života. Miliardáři si kupují palubní lístky na zatím neexistující raketoplány, které je jednou odnesou na Mars, badatelé vymýšlí plodiny, které budeme moct pěstovat i ve stavu bez tíže a filmaři vědecko-fantastický žánr používají už jen jako okrajovou kulisu pro příběhy, které by se klidně mohly odehrávat v normálním prostředí a výpovědní hodnota by byla stejné. To je i případ francouzské scenáristky a režisérky Claire Denis a jejího nejnovějšího filmu High Life.

Monte (Robert Pattinson) a jeho malá dcera Willow žijí společně v naprosté izolaci na palubě kosmické lodi hluboko ve vesmíru. Monte, pro kterého byla přísná sebekázeň obranným štítem proti touze, se stal otcem proti své vůli. On i žena, která dítě porodila, byli členové posádky vězňů – odsouzenců k smrti. Pokusní králíci poslaní na misi s cílem najít alternativní zdroje energie. Mise se účastní také lékařka (Juliette Binoche), která zkoumá lidskou sexualitu v extrémních podmínkách a s vězni má své vlastní záměry. Otec a dcera se společně přibližují cíli – černé díře, kde čas a prostor přestávají existovat.

Denis na ploše 110 minut nelíčí sci-fi story, ale standardní psychologické drama o smrti, její bezbřehosti a o tom, jak se člověk v její těsné blízkosti chová. Filozofickou rovinu veskrze artového snímku posiluje věčným "v krizi se lidé a divá zvěř zase tak moc neliší" a pomocí ideově explicitních i brutálních scén vykresluje hrdiny zmítané základními pudy, kterým se buď snaží vůbec nepodlehnout, nebo je pomyslným plotem omezují na prostředek k dosažení vyšších cílů

Slovy klasika, nó, myšlenka je to pěkná, bohužel ji ničí naprosto úmorná forma. Pomalé tempo některým snímkům sluší, High Life ale není ten případ. Tvůrkyně navíc naprosto nevhodně zvolila nelineární způsob vyprávění, které - opět - funguje jen někdy a nesmí být samoúčelné, aby byl divák ochoten na něj přistoupit a v závěru neměl dojem, že sledoval spatlaninu.

Jedinou snahou o vytržení diváka, který v sále buď spí nebo mírně rozladěn pod kinosedačkou sleduje hodiny na telefonu, je "obohacování" děje o postavy, které jsou pro něj úplně zbytečné, nikam ho neposouvají a vlastně se o nich ani nic zásadního nedozvíme. Je to rušivý prvek, což v tomhle smyslu ale asi nebylo režijním záměrem. Na druhou stranu, kdyby měl celý film utáhnout sám Robert Pattinson, byl by to ještě větší průšvih. Ten chlap je v showbyznysu už roky, přesto se pořád nenaučil nejen hrát, ale i jeho projev je stále omezen na podivné nevěrohodné mumlání.

Chcete-li vizuálně strhující sci-fi, pusťte si Interstellar. Chcete-li snové sci-fi s filozofickým přesahem, pusťte si Tarkovského Solaris, jímž se Denis určitě inspirovala, nebo mu možná skládá přímo jakousi poctu (obojí je přípustné, pro pořádek). High Life samotný ale spíš vypusťte.

GALERIE High Life