Před několika dny se na sociálních sítích objevilo video bombajského mladíka, který žaluje své rodiče za to, že ho zplodili. Jedná se vtipně vyvedený manifest antinatalistického hnutí, které odmítá přivádění dětí na svět proto, aby trpěly. Totéž téma v jiném kontextu převedla na plátno režisérka Nadine Labaki ve snímku Kafarnaum, v jejím ponětí to ale virální sranda rozhodně není.
Malý velký muž
Řada dospělých je zvyklá omlouvat nepatřičné chování tzv. vntiřním dítětem. Ale co, když v sobě dítě musí najít dospělého už ve věku, kdy by si mělo ještě bezstarostně hrát na pískovišti a jeho největším trápením by měla být písemka z matiky?
Etablovaná libanonská režisérka Nadine Labaki ve svém nejnovějším celovečerním filmu Kafarnaum předkládá divákům příběh dvanáctiletého Zaina, který zažaluje své rodiče za to, že mu dali život. Chlapec tak učiní v době, kdy si sám odpykává pětiletý trest za těžké ublížení na zdraví. A my retrospektivně sledujeme, co se vlastně stalo a jaké příčiny hocha k žalobě dovedly.
Slovo Kafarnaum znamená něco jako změť nebo směs. Lepší název Labaki pro svůj film opravdu zvolit nemohla. Dvouhodinový počin nabízí nejen řadu témat - od chudoby přes práva dětí a obchod s bílým masem až po problematiku syrských uprchlíků - ale také řadu pocitů, které jsou seskládány v celek, který má sílu zapůsobit, aniž by bolestně tlačil na pilu. Brutalitu života těch nejchudších z chudých se libanonské rodačce podařilo zachytit autenticky a zároveň ji ilustrativně (a zcela záměrně) vyhnat do extrému bez vizuální explicity, díky čemuž dokáže nepadat k citově vyděračské filmové popině (alespoň většinou).
Story, kterou hlavní hrdina prožívá, je tvrdá. Zain, který vypadá jako dítě, má hlas jako dítě a je prostě ještě dítě, musí vnitřně dospět, aby přežil. Stará se o sebe, ale zároveň o své sourozence a o každého, kdo to potřebuje. Také si ale někde uvnitř sebe uchovává zbytek dětské nevinnosti a něhy, ačkoliv svět, v němž žije, se mu to snaží všemi možnými způsoby vyrvat. Režisérka to velmi dobře zobrazuje skoky z přísného realismu k emotivním záběrům představujícím jakési záblesky radosti a od tohoto postupu neupouští až do závěrečných titulků.
Výpověď snímku se tak může zdát méně uvěřitelná, je ovšem třeba si uvědomit, že nejde o dokument, ale o stylizované umělecké dílo, které se snaží prodat každodenní realitu jednoho koutu světa. Podat ty nejhorší životní zkušenosti tak, jak by je vnímal malý hoch, bude vždycky znamenat tak trochu klišé, autorka to ale drží na uzdě. Labaki navíc v rozhovorech sama přiznává, že patří k tvůrcům sentimentálním - takovým, kteří věří, že filmy mohou když ne něco změnit, tak na problémy upozorňovat, otvírat debaty. Postup, který zvolila v případě Kafarnaum, je tedy zcela legitimní. Autorka chtěla důstojně sdělit něco závažného tak, aby to zasáhlo a mělo to kvalitní formu; to se podařilo.
A přesně za takové filmy se Oscaři rozdávají. Gratulujeme.
A tady čtěte recenzi vynikajícího mysteriózního thrilleru Záhada Silver Lake.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
