Kauza kolem nadopovaných ruských olympioniků rezonovala už nějaký čas před začátkem mezinárodního sportovního klání. Šampioni nakonec nejeli reprezentovat svou vlast, účastní se pouze jako „sportovci z Ruska“ a nenesou státní vlajku. Naši sportovci jsou sice čistí, v minulosti českého sportu je obdobných škraloupů víc než požehnaně. Za minulého režimu kdo nedopoval, šel z kola ven.
Jak stát káže
rusove_olympiada.jpg
Ruští sportovci museli po dopingovém skandálu na ZOH 2018 nastoupit v neutrálních barvách. (Foto: Profimedia.cz)
Začalo to tzv. východoněmeckým zázrakem. NDR začala v 70. letech z ničeho nic válcovat sportovní velmoci a roku 1976 už měli tamní sportovci nejvíc medailí po Sovětském svazu. Na to bylo potřeba reagovat, a tak (nejen) u nás odstartoval „program speciální péče o sportovce“: státem řízený – a nucený – doping.
V roce 2014 šel do kin snímek Andrey Sedláčkové Fair Play, který se věnoval právě dopingu za minulého režimu u nás. Ukázalo se, že i po letech je to stále tabu, o kterém jen málokterý sportovec mluví, i když pravděpodobně každý, kdo byl v 70. a 80. letech aktivní a měl medailový potenciál, ho zkusil.
doping.jpg
Česko a doping? To je dlouhá minulost. Od roku 76 až do poloviny 80. let fungoval státem řízený „podpůrný léčebný program“. (Foto: Profimedia.cz)
Československý svaz tělesné výchovy a sportu nejprve vybral tým tzv. „progresivních lékařů“, kteří měli na starost celý program řízeného podávání anabolik vymyslet a připravit. Celá akce byla tak trochu testováním na lidech – ačkoli lékaři měli s podáváním steroidů zkušenosti, bylo potřeba zjistit, které přípravky jsou ty nejvhodnější a jak dlouho před závodem je třeba je vysadit, aby se při kontrole na nic nepřišlo. Poté byly určeny ty sportovní obory, kde by tato „podpůrná léčba“ padla na nejúrodnější půdu – konkrétně to byly třeba disciplíny jako atletika, vzpírání, běh na lyžích, ale třeba i lední hokej.
Nakonec to vyhrály léky Stromba a Agovirin, které sportovcům podávali nejprve lékaři, posléze trenéři nebo třeba i ambiciózní rodiče pod záminkou, že jde o obyčejný vitamin B12. Většina sportovců sice dobře věděla, co se děje, ale i tak šarádu udržovali při životě; ostatně podmínkou vstupu do programu bylo podepsat slib mlčenlivosti. Kdo steroidy odmítl, ten – jak bylo za dob sovětské okupace dobrým zvykem – skončil na všech frontách.
Sedm nejhorších
Opravdu velkých dopingových odhalení a skandálů si pamatujeme sedm. Koulař Remigius Machura v 80. letech sbíral jednu medaili za druhou, pak byl ale pozitivně testován na Stanazol, následkem čehož se k užívání steroidů dobrovolně přiznal. Podobně se po skončení kariéry sám odhalil vzpěrač Ota Zaremba, kterého nikdo nikdy netestoval.
Český reprezentant ve vrhu koulí Miroslav Menc zase dostal nakonec doživotní zákaz, protože dopingové kontroly ho v průběhu let načapaly hned několikrát – zkrátka asi zkoušel, jestli mu to projde. S nepovolenými zlepšováky má zkušenosti i bývalý tenista a někdejší trenér Radka Štěpánka, Petr Korda, který bral anabolický steroid nandrolun.
bystron.jpg
Česko zažilo sedm velkých dopingových odhalení, vloni téma připomněla sebevražda fotbalisty Davida Bystroně, kterému v krvi našli metamfetamin. (Foto: Profimedia.cz)
Z doby nám bližší je známá například kauza vloni zesnulého Davida Bystroně, kterému na vrcholu kariéry před zápasem našli v krvi metamfetamin. A vzpomeňme i prvního českého závodníka Formule 1 Tomáše Engeho, kterému po závodě přišli na marihuanu. Doping to sice není, ale taky se to nesmí.
A jak je na tom Česko s dopingem v současnosti? Antidopingový výbor ČR v loňském roce odhalil celkem 14 případů užívání podpůrných látek, někteří ze sportovců testy nenápadně rovnou odmítli. Většina seznamu se týká kulturistů, trestem je soutěžní stopka na 4 roky.
A tady čtěte příběh Orla Eddieho.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
