Šumavské lesy usychají, za což nesou hlavní vinu zelení kazisvěti z Hnutí Duha. Je to jen další důkaz, že ekologismus je stejně zrůdný jako islamismus.
Jak souvisejí suché šumavské lesy s Monou Lisou? První část článku najdet ZDE.
Nejslavnějším portrétem všech dob je olej na topolovém dřevě od Leonarda da Vinciho z roku 1506, dnes uložený ve francouzském Louvru. Jaká je jeho cena? Dřevo a barvy Mony Lisy by mohly v přepočtu stát dejme tomu sto až dvě stě korun. Víc ne.
Přesto je ale hodnota obrazu nevyčístlitelná. V srpnu 2011 se iDnes pokoušela zjistit, jak drahá by byla pojistka, kdybychom obraz jako zápůjčku chtěli vystavit v Praze. Znalci to odhadli na 13 miliard korun – jen pojistku! Co dělá ten obraz tak cenným? Není to hodnota materiálu, ale legenda, která ho obestírá, a jeho krása. Cena Mony Lisy je tedy jen a pouze kulturní. Líbí se nám, a proto je cenný.
Příroda není artefakt, ale děj
S šumavskou přírodou je to úplně stejné. Z ekologického a přírodovědného hlediska má příroda nulovou hodnotu. Není jasné, proč bychom ji měli chránit. V dávných geologických katastrofách tzv. Velké pětky často vyhynula naprostá většina tehdejších živočišných a rostlinných druhů, aniž by to přírodě jako celku jakkoli uškodilo.
Tak třeba na konci prvohor během relativně krátké doby vyhynulo až 96 % druhů. Indonéský ostrov Krakatoa, v roce 1883 kompletně zničený sopečným výbuchem, dnes kypí životem. Na místě havárie ropného tankeru najdeme za pár desítek let stejně bohatá společenstva jako předtím. Nic na tom nemění fakt, že z krátkodobého hlediska je to katastrofa:
Ačkoli tyto příklady působí cynicky, z pohledu ekologa zkrátka přírodu nelze poškodit ani zničit. Lze ji jen pozměnit. Ekologisté totiž zcela opomíjejí časový rozměr. Považují přírodu za jednou provždy daný, neměnný artefakt, který bychom mohli pro názornost přirovnat třeba právě k obrazu Mony Lisy. Případná snaha nějakého dnešního avantdardního umělce přimalovat Moně Lise fousy by byla považována za zločin. Co třeba tohle?
Jenže příroda se od obrazu zásadně liší – není statickým artefaktem, ale dynamickým dějem. Její podstatou je vývoj, neustálá změna. Příroda má k dispozici evoluci a sekundární sukcesi, což jsou procesy natolik silné, že příroda jakýkoli lidský zásah přežije. Nemůžeme jí nijak uškodit. Můžeme ji jen lehce pozměnit, a to pouze směšnou silou mravence proti slonovi.
Kulturní barbarství
Ekologisty často používaný termín „ekologická krize“ nebo „ohrožení přírody“ jsou tedy z pohledu ekologa jen prázdná ideologická klišé. Už proto není vůbec jasné, proč bychom měli na Šumavě chránit přírodní procesy a nezasahovat proti kůrovci. Pokud Šumava uschne, z hlediska ekologa se nestane vůbec nic. Ten prostor příroda nenechá ležet ladem. Za nějakých sto nebo dvě stě let tam prostě zase vzniknou nějaké nové biotopy, jak se to stalo v dějinách už tisíckrát.
Jenže z pohledu člověka je zničení zelené podoby Šumavy stejně neodpustitelným kulturním barbarstvím, jako zničení Buddhových soch v afghánském Bamjánu. Důvody k ochraně zelené Šumavy totiž vůbec nejsou ekologické, ale kulturní, etické a filozofické. Z čístě lidského hlediska je cena šumavské přírody nevyčíslitelná stejně jako cena obrazu Mona Lisa.
Zelená Šumava se nám prostě líbí mnohem víc než suchá Šumava. Zelená Šumava je krásná a jezdíme se tam rádi rekreovat. Jako důvod k její ochraně před kůrovcem to úplně stačí. Ponechat ji ve jménu ideologie ekologismu napospas škůdci je stejné barbarství, jako zničit ve jménu Alláha patnáct století staré afghánské Buddhovy sochy.
(Tento příspěvek byl redaktorem www.g.cz přednesen na odborné konferenci Komu patří Šumava?, která se konala ve čtvrtek 16. března na Kvildě a pořádalo ji Centrum pro občanské svobody. Autor na Přírodovědecké fakultě UK vystudoval systematickou biologii a ekologii. Dokončení zítra).
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
