K cestovatelské výbavě si během let tvoříme silný citový vztah. Když nás pak jednotliví „pomocníci“ postupně opouštějí, je nám jich líto. V dobrém i zlém jsme s nimi přece prožili víc než s většinou lidí.

Ivan Brezina 1.7.2016, 18:51

Už jste někdy vyhazovali starý spacák propálený od jisker horských ohňů, roztrhaný a z vlaků ošoupaný batoh nebo stan, který vás tolikrát v životě zachránil před deštěm? Pak jistě víte, jak špatně se přitom člověk cítí. „Jsou to jenom věci, nic víc,“ říkáte si. Jenže zároveň jsou věci i „konzervy vzpomínek“, do kterých se celé roky postupně otiskují týdny putování, hodiny únavy, vteřiny nádherných výhledů a nanosekundy euforie ze zdolání nějakého vrcholu.

Hvězdný sex na hřebeni

Ve věcech na ven se skrývají i stovky kilometrů chůze, tisíce nalétaných vzdušných mil a miliony silných adrenalinových zážitků, které cestování přináší. Outdoorová výbava se tím zásadně liší od věcí, které bezmyšlenkovitě oblékáme a obouváme ve městě. Na péřovém spacáku závisí klidná noc v horách, zdravé ledviny nebo třeba hvězdný sex na hřebeni Nízkých Tater. Ale co závisí na kostkované dece, která se vám povaluje doma na gauči?

velka_fatra_1987.jpg

Kdysi dávno kdesi v horách, tak asi v roce 1987. Tehdy se ještě nosily plátěné kletry... (Foto: archiv Ivana Breziny)

Když se na něco citově upnete, těžko se vám s tím loučí. Nemusí to být jen ztracený nůž po tátovi, ale i věc na první pohled zcela banální. Všiml si toho třeba Miloslav Nevrlý, který v knize Karpatské hry vzpomíná na jakousi dávnou poválečnou výpravu: „Dojel jsem autostopem z nejvýchodnějšího Slovenska do Liptovského Mikuláše. Košili roztrženou do půli zad. Na náměstí jsem koupil tvaroh, česnek a novou košili - neslýchaný přepych! Za městem jsem se pak rozloučil s košilí stařenkou. Žlutou s černými pruhy, škoda jí, nerad vyhazuji staré věci. Chodila se mnou, na konci již řiďoučká, léta. Jako by umřela babička…“

Krev, pot a slzy

V duchu mám před očima skoro kompletní řadu bot, které mě doprovázely na cestách. Začíná pionýrkami, s obrovskou dávkou štěstí zakoupenými někdy v šesté třídě na výpravy „skautského“ oddílu (bylo to někdy v roce 1980, takže se mu nesmělo říkat skautský). Tehdy mi ještě rostla noha, takže boty už za půl roku šíleně tlačily. Z výprav jsem se vracel s nohama rozedřenýma do krve, ale nedalo se nic dělat – turistické kožené boty na trhu prostě nebyly.

dsc_0581.jpg

Dosloužilé pohorky se dají využít i jako květináče (Foto: Foto Ivan Brezina )

Pionýrky jsem tehdy proklínal. Mučení, které mi způsobovaly, jsem bral jako drsnou chlapskou cenu, zaplacenou za možnost spát s ostatními pod širákem. Nenávist k malým botám už ale dávno pominula a dnes na ně s odstupem vzpomínám s nostalgií. Přinášely mi přece to samé, co Winston Churchill nabídl za války Britům: krev, pot a slzy. Kde asi skončily?

Dalšími botami v řadě jsou vojenské kanady, vyšmelené za lahev rumu se starším kamarádem, který sloužil u paragánů. Na vandry jsem v nich jezdil přes dva roky, až jsem je jednou v zimě pod převisem Tisícák u Vlhoště sušil u ohně. Když se žárem zkroutily, skoro jsem brečel.

Pak přišly farmářky, kterých jsem v dobách trampingu vystřídal hned několik párů. Oproti kanadám se v nich dal lépe stáhnout kotník a taky byly lehčí. Jedny farmářky jsem zničil vlastní blbostí. V naivní snaze o nepromokavost jsem je natřel vyjetým olejem. Netušil jsem, že kůže změkne a zhadrovatí... V dalším páru farmářek jsem vylezl na Mt. Blanc, i když je fakt, že mačky na nich moc držet nechtěly.

Když „umřou“ boty

První trekovky! Pořídil jsem si je na roční cestu po Asii v roce 1993 a dodnes si pamatuju, že byly od firmy Salomon a jmenovaly se Mosquito. Přežily apokalyptickou špínu tureckých záchodů a pákistánských vlaků, nerozervaly je himálajské kameny ani ledové plotny na treku do Zanskaru, neodřel je písek pouště Thar, nerozleptala je slaná voda malajských pláží. Po roce se se mnou vrátily do Prahy a zvládly ještě cyklovýpravu na Island. Pak se ale začaly odlepovat podrážky, takže jsme se bohužel museli rozloučit. Smutné…

r1-11a.jpg

Větrovka z fialové šusťákoviny, doma šitá, na treku v Himálaji v roce 1994. Kde jí je asi konec? (Foto: Foto Iva Brezinová)

„Služebně mladší“ trekové boty od The North Face mně pak asi tři roky doprovázely přes různá rumunská pohoří. V Godeanu jsem v nich šel tři dny v dešti a membrána pořád držela. Boty "umřely" až při brodění ponorné řeky Sura Mare v pohoří Sureanu. Vlezete do jeskyně a když po dvou hodinách opustíte tmu, na špičce boty je žralok... Trekovky jsem mlčky zanechal na kamenech před obrovským skalním portálem. Odešel jsem od nich v sandálech, bez slz a bez ohlédnutí – přesně tak, jak se hinduisté loučí se svými zesnulými. Zanechal jsem je svému osudu s vědomím, že je čeká druhý život na nohou nějakého rumunského bači. Chlapík je jen sešije kusem drátu.

Bunda z roku 1984

S botami bývá loučení nejjednodušší. Od určité chvíle prostě přestanou plnit funkci, ke které byly vyrobeny, a pak je na čase radikální řez. Je to stejně jednoduché, jako rozchod se ženou, kterou člověk kdysi miloval. Když zjistíte, že už si nemáte co říct, lezete si na nervy a v posteli to za nic nestojí, prostě si každý jdete svou cestou.

Jak ale naložit s plátěnou bundou, kterou mi někdy v roce 1984 ušila na vandry krkonošská babička? Po těch letech už je celá propálená a potrhaná a softshellce nemůže konkurovat ani náhodou, ale mám ji snad vyhodit? A co s maskáčovou celtou, pod kterou jsem tolik nocí usínal? Gore-texový žďárák od Tilaku je lehčí a v dešti mi poskytne větší komfort. Ale zbavit se celty?! A měl bych snad vyhodit trampskou „usárnu“, i když vím, že si ji na vandr už nikdy nevezmu? Batoh Gemma s bederákem pojme víc věcí a nebolí z něj záda, jenže s usárnou to prostě kdysi začalo.