Autor skvělých fotografií nás emočně vydírá popiskami, kterými je bohužel doprovodil.
Lidové noviny zveřejnily fotoreportáž Jana Skalíka o uprchlících. Ukážeme vám z ní jedinou fotku:
Zbytek si prohlédněte ZDE. Postupně si ale přečtete popisky, kterými Skalík své snímky doprovodil. O ně jde totiž především.
Autor není nezávislým pozorovatelem – v maďarském Rözske pracoval jako koordinátor českých dobrovolníků sdružených pod hlavičkou Pomocuprchlikum.cz. V tom se zásadně liší třeba od fotografa Jana Šibíka, který nepracoval pro uprchlíky ani proti nim. Šibík proto ve svých reportážích popisuje realitu takovou, jaká je. Za pohled bez příkras se stal terčem kritiky, výhrůžek a nadávek (více ZDE).
Skalíkova fotoreportáž ale kupodivu žádnou polemiku nevyvolala. A přitom je to až neuvěřitelně nevyvážená a zaujatá agitka. Vůbec ne samotnými fotografiemi – ty jsou velmi silné a mají silnou vypovídací hodnotu. Skalík bezesporu fotit umí. Co ale zoufale neumí, jsou právě ty texty a popisky, kterými své snímky doprovází.
Ve snaze zesílit vliv svých fotografií používá Skalík kýčovité obraty, rádoby literární popisy, myšlenková klišé a mudrlantské výroky, jejichž výsledkem je přímo učebnicová manipulace. Skalík po nás totiž nekompromisně vyžaduje, abychom si něco mysleli, a brutálně nám to cpe do hlav. „Nic mne v životě nezasáhlo tak silně, jako pět dní strávených na maďarsko–srbské hranici,“ píše. „Tolik zbytečného lidského neštěstí, děti spící na kartonech pod magicky hvězdnou oblohou, ale i lidské solidarity, vřelosti a duchapřítomnosti jsem nezažil…“
Ale no tak… Co třeba příběhy postižených českých dětí nebo bezdomovců, co povodně, autohavárie nebo smrt příbuzných? Ve srovnání s obrazy běženců jsou to snad banality? Nic z toho snad autora nikdy vnitřně nezasáhlo?
Cyničtí novináři mezi sebou interně používají termín „háelpéčko“, tedy hluboce lidský příběh. Popisuje situaci, kdy média ze složité reality vytrhnou jednoho jediného člověka a použijí ho jako zkratku k popisu spletitých a nesnadno analyzovatelných událostí. Nemusíte zjišťovat, proč vypukla nějaká válka, kdo je v ní agresor a kdo se jen brání. Stačí, kdy popíšete smutné oči malé holčičky, které se v troskách rozbombardovaného domu ztratila panenka. Co na tom, že to má nulovou informační hodnotu? Co na tom, že je to brutálně manipulativní kýč?
Stejně podpásově postupuje i Jan Skalík. Jeho fotky by byly samy o sobě natolik silné, že by nás přinutily začít o uprchlících přemýšlet jinak než jen v rámci statistiky. Jenže autor je ve snaze aktivisticky burcovat ‚svědomí světa‘ doplnil popiskami, ze kterých doslova stříká růžový sliz přepálených emocí. Čtenář, který je byť jen letmo seznámen s persvazivními (nátlakově přesvědčujícími) technikami a manipulativními postupy, se doslova otřásá odporem.
Výsledek je kontraproduktivní – pokud jste měli s uprchlíky soucit, tahle reportáž vás ho naopak definitivně zbaví.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
