Proč jsou v hokeji úspěšné děti narozené v první polovině roku, proč má pěstování rýže vliv na pracovitost lidí a proč není radno si zahrávat s potomkem pastýře.
1. TEORIE ČASOVÝCH OKEN
Zkuste s pomocí internetu sestavit seznam dvaceti nejúspěšnějších fotbalistů nebo hokejistů. Buďto těch našich, nebo amerických či kanadských, klidně to můžete i smíchat. Seznam pak setřiďte podle dat narození. Zjistíte jednu prapodivnou věc. Drtivá většina hráčů ve vašem seznamu se narodila v první polovině roku.
A přibližně polovina z nich v lednu, únoru či březnu. Naopak měsíce s číslovkou 7 až 12 jsou zastoupeny minimálně, pokud vůbec.
Že by nějaké magické zodiakální síly? Ne, s horoskopy to nemá absolutně nic společného. V pozadí stojí způsob, jakým se fotbalisté a hokejisté ve sportovních školách zařazují do jednotlivých ročníků. Vlastně už tady máte odpověď – zařazují se podle ročníků, tedy data narození, ne podle aktuálních schopností. V jednom družstvu se tak vedle sebe ocitnou děti narozené jak v lednu, tak i v prosinci stejného roku. Rozdíly ve fyzickém vývoji jsou v tomhle věku patrné už v řádu měsíců – zimní děti jsou daleko vyspělejší než ty letní a ještě více než ty podzimní.
Hokej i fotbal jsou soutěživé sporty s pyramidovou strukturou postupu – do výkonnostně lepších družstev se dostávají jen ti nejlepší z předchozích ročníků. A kdo má velkou šanci být v daném roce nejlepší? No právě ten, kdo díky své fyzické převaze převálcuje ty slabší. Ten má pak následně i lepší trenéry, delší tréninkové časy, a začíná tak kumulovat náskok a výhody před ostatními…
Že to takhle jednoduše nemůže fungovat? Že jsou talent a píle daleko důležitější? Tak proč je tedy většina sportovců, kteří se na vrchol mohou dostat pouze prostřednictvím systému ročníkového zařazování, narozena právě v první polovině roku?
2. TEORIE HLUBOKÝCH KOŘENŮ
Naštěstí něco podobného nefunguje obecně u školních dětí, které jsou do tříd vybírány podobným způsobem podle doby narození. Jejich úspěch totiž nezávisí jen na fyzické zdatnosti, ale i na mnoha jiných faktorech. Jediné, co podle statistik ročníkové řazení ve školách způsobuje, je vyšší sebevražednost u lidí narozených v druhé polovině školního roku – tedy těch, kteří byli ve třídě mladší, a pravděpodobně tedy i více šikanovaní.
Teorie hlubokých kořenů, nebo přesněji řečeno nevykořenitelnosti původu, jde ale do větší hloubky a potvrzuje, že ještě více, než kdy jsme se narodili, záleží na tom, kde a komu. Modelovou situací pro tuto teorii se staly události, které se odehrály v polovině 19. století v Harlanu v americkém Kentucky. Tahle vesnice na úpatí Apalačských hor se tehdy proměnila v krvavou lázeň, při níž zemřely desítky lidí – a to jen proto, že si dvě místní nejbohatší a nejmocnější rodiny nepadly do oka. Nezáleží ani tak na tom, kdo to všechno začal.
Důležitější je, že se podobné věci odehrávaly i na jiných místech, kde byli usazeni emigranti ze Skotska a Irska, tedy lidé živící se převážně pastevectvím.
Pastevec má oproti klasickému zemědělci nevýhodu: spoléhá na zdroj pouze jediné komodity a každý kus svého dobytka si musí bedlivě střežit před zloději. Proto se u těchto lidí vyvinula tzv. kultura cti, kdy je stádo, jeho majitel a přilehlá rodina na prvním místě a musí se bránit za každou cenu. Tihle lidé jsou pak obecně hákliví na každé ostřejší slovo či pohled… a to dodneška, i když už jejich živobytí nezávisí na pasení stád. Současní potomci emigrantů z těchto národů jsou podle průzkumů stále stejní jako jejich prapra…rodiče. Mají ‚kratší zápalnici‘ (naserou se na vás kvůli prkotině), rádi nosí zbraně a úzkostlivě si chrání ‚to svoje‘.
Obecné postoje vůči světu se zřejmě nevykořenitelně přenášejí podobně jako jazyková nářečí.
3. TEORIE RÝŽOVÝCH POLÍ
Rozdíly, a možná ještě hlubší, však existují i mezi zemědělskými kulturami pěstujícími rostliny, přesněji řečeno mezi jejich potomky. Proč jsou dnes Asiaté oproti lidem z Evropy či Ameriky pilnější a pracovitější? A taky prokazatelně úspěšnější v oblasti exaktních věd, jako jsou matematika či fyzika?
Protože jejich předci se živili převážně rýží. Tedy plodinou, která se dá pěstovat prakticky po celý rok, ale člověk se jí musí neustále věnovat. Čím pečlivěji připraví rýžové pole před sadbou, čím promyšleněji sází rýžové výhonky a čím více pole odpleveluje před sklizní, tím větší úrodu má, aniž by musel pole nějak rozšiřovat.
Oproti tomu v evropském způsobu zemědělství se na jaře zaseje a pak se čeká do léta, kdy plodina uzraje a musí se co nejrychleji sklidit. Největší honičku tak mají lidé v letních měsících, ale po zbytek roku dělají buďto podružné vyspravovací práce, nebo odpočívají. Zimu ještě před takovými dvěma sty lety proleželi sedlák se selkou v posteli, podobně jako se medvěd ukládá k zimnímu spánku. Ne tak sedlák asijský, který svá pole musel obhospodařovávat po celý rok. Vyplatilo se mu to, protože vrchnost od něj vybírala pevně stanovený paušál, čímž ho motivovala k tomu, aby vypěstoval co nejvíce (tím víc mu pak i zbylo pro vlastní spotřebu nebo prodej).
U nás se ale daně vždy vybíraly v procentech – čili čím menší úroda, tím nižší daň. Což ale není zrovna dobrá motivace, která by člověka nutila k větším výnosům. Z tohoto zásadního rozdílu vyplývají dvě věci, které rozdělují asijskou a evropskou civilizaci dodnes. Vidíte to na vietnamských obchodnících, kterým nedělá problém pracovat 24 hodin denně 365 dní v roce.
Rozdělují nás i letní prázdniny. Ty vznikly v Evropě jako kompromis mezi nově zavedenou povinnou školní docházkou v 18. století a sedláckou tradicí – že děti v létě, kdy je potřeba každá ruka, vypomáhají při sklizni. Těžko říct proč, ale tenhle zvyk se udržel dodnes. Navzdory tomu, že nesčetné výzkumy potvrdily zhoubný vliv letních prázdnin na proces učení. Děti během dvou měsíců ‚vypnou‘, spoustu dosud naučených věcí zapomenou a po návratu do školy jsou spíše naštvané a neochotné se znovu začít učit. Číňané či Japonci žádné letní prázdniny neznají, a ani jim to nepřipadá divné.
A v průběžných testech pak vykazují lepší výsledky. Navíc mají daleko menší tendenci utíkat od neřešitelných problémů. Když dáte evropskému školákovi (ale vlastně i dospělému člověku) k vyluštění neřešitelný rébus, stráví nad ním v průměru několik desítek vteřin, než prohlásí, že danou věc není s to rozplést.
Číňan či Japonec nad podobným úkolem stráví několik minut, a i když nakonec rezignuje, je zvědavý na to, jaké má být řešení. Evropana to většinou vůbec nezajímá. Proč? Protože rýžová pole rodící třikrát do roka a liberální panstvo ukládající paušální daň povzbuzují osobní iniciativu a trpělivost, kdežto pšenice s nejistou úrodou jednou za rok a vrchnost nařizující „dej mi desátek z toho, co vyrobíš“ se podobným vlastnostem spíše vysmívá. Bohužel dodnes i u nás. Dalších, ještě zvláštnějších, ale prokázaných teorií existuje mnoho desítek. Podrobněji jsou rozebrány v knihách publicisty Malcolma Gladwella Bod zlomu, Mžik a Mimo řadu (vše z nakladatelství Dokořán).
A TADY se podívejte,co jí 20 rodin z různých koutů světa.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
