Kdybyste se třeba chtěli zúčastnit nějaké extrémnější běžecké soutěže v horách, tak abyste věděli, co všechno při ní můžete zažít. Tohle je vyčerpávající zpověď jednoho z letošních účastníků extrémního závodu STRC SkyMarathon Krkonoše 2015.
Krůpěje potu mi zasychají přímo na čele. Nevím, jestli v nejbližších chvílích neuvidím obsah svého žaludku. Voda z camelbagu mi přijde jako horký čaj a každý krok trvá snad celý den. Hrabu se nahoru na Svatý Petr a nahlas se ptám sám sebe: Dole jsem na prkně za pět minut, tak proč to proboha nahoru trvá snad celou věčnost?
odpouinek_po_dobohu.jpg
Tak to jsem já – po doběhu. Tady už mám za sebou všechno, o čem se dočtete v následujících řádcích.
Před půl rokem jsem rozhodl přihlásit na jeden z nejtěžších maratonů STRC SkyMarathon Krkonoše 2015. Mám za sebou několik silničních maratonů, nespočet kratších trailových běhů a běhání po horách mě uchvátilo.
Bylo mi jasné, že ono slůvko „Sky“ v názvu závodu tam není jen tak pro nic za nic. V propozicích totiž píšou, že celkově nastoupáme 2700 metrů. Je to, jako byste třikrát za sebou vyběhli ze Špindlu na Sněžku. Něco takového jsem do té doby neběžel a asi ani většina ze tří set běžců, se kterými stojím na startu.
Moderátor hlásí, že dnešek by měl být nejteplejším dnem historie a pouští nám příznačnou skladbu Highway to Hell. Adrenalin stoupá. Plácám si se spoluběžci, dávám poslední polibek přítelkyni. A je to tady. Start!
Vybíhám zvolna k prvnímu kopci. Po dvou stech metrech téměř okamžitě přecházím do chůze. Prohání se kolem mě desítky běžců. „Hej, co ty chodíš, tohle je běžecký závod!“ huláká na mě jeden z nich. „Jen si běž! Povíme si nahoře!“ odpovídám mu. Tak dlouho jsem čekat nemusel. Po pěti kilometrech předcházím sípajícího křiklouna, já se cítím skvěle, zatím to jde.
pzi_vzstupu_na_svatz_petr_zasychal_bosscom_pot_jeato_na_uele.jpg
Při výstupu na Svatý Petr zasychal běžcům pot ještě na čele
Stoupáme lesem a teplota je stále těsně nad dvacet. První klesání…rozbíhám se hned a vím co je špatně. Tkaničky! Rozvázaná bota poskakuje na noze, jak se jí zachce, kamenitá cesta dělá svoje a já cítím pronikavou bolest v patě. Zavážu tkaničky a snažím se bolest ignorovat. Jde se dál. Tohle je drobnost a tady to ještě bolet bude.
Další stoupání a je tady hřeben. Ještě není ani poledne, ale teplota už je na třicítce a tady nahoře to pěkně žhne. Pomalu předbíhám další a další běžce. Lituji ty, kteří si nevzali dostatek vody. Já mám na zádech dva litry v camelbagu. Poprvé se začínám přehřívat. Už vidím Labskou boudu, zrychluji a vbíhám přímo do ledového Labe. Celý se ponořím, teď vím, co znamená být politý živou vodou.
Další stoupání a cesta se mění z hliněných pěšinek na cestu z velkých nepravidelných kamenů. Začíná mě pálit i druhá noha a přede mnou je pořád ještě polovina trasy, ta těžší. Běžím sám, daleko přede mnou ani za mnou není nikdo, značení jsem už dobře kilometr neviděl. Dříve mě tyhle chvíle děsily, bál jsem se, jestli jsem na správné trase. Dneska jsem byl v klidu, mám Garminy Fenix 3 a v nich nahranou trasu závodu. Kdybych seběhl z trasy, hodinky zavibrují a nahlásí mi, že jsem mimo.
Chroupu třetí tyčinku a zjišťuji, že mi došla voda. Jako zázrakem potkávám kamarádku a ta mě dá usrknout od sebe, tak akorát, abych zvládl dojít k nejbližšímu prameni a doplnit si vodu.
Dlouhý seběh, ve kterém předbíhám desítky běžců, mě přivádí pod kopec Stoh, který má dvanáct set metrů, sklon čtyřicet procent. Pohled zespoda budí respekt. Na občerstvovačce pod kopcem piju jeden ionťák za druhým, cpu do sebe dva energetické gely. Ještě jednou se ponořím celý do studené vody svatopetrského potoka a pouštím se do stoupání. Sedm set metrů, z počátku se ještě usmívám, ale úsměv mi tuhne na tváři při pomyšlení, že mě čeká ještě jedna sjezdovka Svatý Petr.
Čelo mám pokryté zaschlým potem a je mi zle. Je to pořádné peklo a tak se mi hlavou honí myšlenky, proč jsem sem vlastně lezl. Letmý pohled na mapu v hodinkách ukazuje, že je přede mnou ještě šest set metrů stoupání. „Není lepší se na to vykašlat a skutálet se dolů?“ ptám se nahlas sám sebe. Ten kopec je nekonečný. Zdá se mi, že slunce mi propálilo do kšiltovky díru a za chvíli se pustí do mé lebky. Ještě pár kroků.
Náhle slyším, jak na mne volá pořadatel „Pojď, pojď, makej, už jsi nahoře, ještě tři kilometry a máš to za sebou!“ Tři kilometry z kopce, tři šílené kilometry Mechovou pěšinkou. Ta mech viděla možná z rychlíku, jen kameny kořeny a spousta děr. Předbíhá mne vlčák s hůlkami. Nenechám se zahanbit a přes pronikavou bolest zrychluji. V tom ho vidím, jak se kácí k zemi. „Jsi OK? Můžu ti pomoct?“ Snažím se zjistit, jestli je při vědomí. „Jo OK, jen křeč. Do H....! Pitomá křeč!“ Nabízím mu hořčíkovou tabletu anticrampu a vodu. Ještě mu pak pomůžu na nohy a pouštím se znovu dolů. Vybíhám z lesa. „Pět set metrů, jen tady dolů a za mostem doleva a jsi v cíli“ Slyším poslední instrukce pořadatele. „Dolů? Ale vždyť to je sjezdovka! Po téměř padesáti kilometrech mám ještě seběhnout sjezdovku?“ Vypínám mozek a jdu na to. Silou vůle překonávám poslední seběh.
Poslední metry a ke mně se přidávají kamarádi, kteří běželi jen krátkou trasu. “Pojď, už jen kousek, Soňa na tebe čeká v cíli.“ Můj styl už se dá stěží nazvat během, ale dávám do toho maximum, přidává se ke mě přítelkyně a společně protínáme cílovou čáru. Jsem vyčerpaný, ale šťastný. Je to za mnou, nejtěžší závod mého jaký sem běžel. Sedm a půl hodiny v den kdy teplota atakovala čtyřicítku. Dehydrovaný, vysílený, ale šťastný.
Co s sebou na SkyMarathon?
Boty s kvalitní trialovou podrážkou, já se spoléhám na Asics FujiRace 3. Lehká bota do náročných podmínek. Pro začátečníku doporučuji spíše více tlumené boty.
Kompresní návleky nebo podkolenky. Dlouhý běh v extrémních podmínkách si bez nich nedokážu představit. Pomáhají v lepším prokrvení svalů, usnadňují odbourávání laktátu a v neposlední řadě omezují otřesy svalů. Moje volba padla na Royal Bay Extreme. Zajišťují velmi vysokou kompresi a používají je přední čeští sportovci.
Hodinky s GPS a možností nahrát trasu. I přes špičkové značení horských tras a většiny závodů je zde riziko, že přehlédnete odbočku nebo v zápalu boje odbočíte ze správné trasy. V takové chvíli oceníte nenápadného pomocníka v podobě hodinek Garmin Fenix 3. Na špatnou trasu upozorňují vibrací a zobrazením trasy a polohy na display. Navíc díky komunikací s chytrým telefonem dokáží upozornit na příchozí SMS, volání nebo vám dokáží ukázat předpověď počasí, dokonce díky integrovanému barometru upozorní na blížící se bouřku i v místech bez internetu. Fénixy se pro svou všestrannosti staly mým osobním asistentem ne jen na horách, ale také v běžném životě. Není to jen obyčejný sporttester s GPS a mapou, ale jsou to skutečně plnohodnotné chytré hodinky.
Batoh nebo ledvinka na vodu. Bez té se v letních dnech do hor nepouštějte. Můj oblíbený batoh Inov-8 race pro 4 extreme. Je zřejmě nejlehčí běžecký batoh na trhu navíc je voda umístěna v pase, a tak batoh perfektně sedí na zádech a nezvedá těžiště.
Ani ve slunečných dnech nezapomeňte do ledvinky nebo batohu přibalit, lehkou větrovku (nikdy nevíte, co se na horách semele) a dostatečnou zásobu jídla (gely, energetické tyčinky, ale vždy jen to co máte na vlastní kůži vyzkoušeno.) Vždy si s sebou berte nabitý mobilní telefon, pro delší běhy ještě s externí baterií. Poznačte si také číslo horské služby: 1210.
Více nejen o SkyMarathonu, ale i o dalších závodech, které můžete stihnout ještě v této sezóně, se dozvíte na stránkách strc.cz.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
