V poslední době je trendem vymezování se proti tzv. „intelektuální sféře“, která však není homogenní, uchopitelnou entitou jakožto spíše náhodným uskupením sémantických zkratek, které vytvářejí dojem organizované zhouby, kterou je nutno vymýtit. Paradoxní je, že tyto vágní heslovité definice často přicházejí od lidí, kteří mají kořeny v akademické obci, nebo se tak alespoň tváří. To v konečné důsledku přispívá ke kredibilitě onoho zobecňování, protože pokud někdo zná temnou stranu síly zevnitř, jeho následná kritika musí mít a priori vyšší vypovídající hodnotu.
Ve skutečnosti se však jedná o jakýsi orwellovský „doublethink“ a přízemní sofistickou manipulaci. Jakákoli témata která v nedávných měsících rezonují společností jako například ruská agrese na Ukrajině, islám, uprchlíci či chcete-li ekonomičtí imigranti, krize eurozóny a problémy související s Evropskou unií jako takovou vyžadují hlubokou znalost reálií a kontextu, aby bylo možno zaujmout názorové stanovisko, které bude mít alespoň částečně smysluplnou a legitimní platformu.
To logicky není v silách člověka, který se profesionálně problematikou nezabývá nebo ji alespoň dlouhodobě nesleduje. Ona démonizovaná „intelektuální sféra“ (termín, který již sám o sobě působí dojmem jakési nadřazenosti), by měla mít za úkol transformovat svoje vědomosti a výsledky rešerší do obecného jazyka a výstižně pojmenovat alespoň základní mechanismy v pozadí daného tématu. Samozřejmě nelze čekat, že informace nebudou filtrované přes výchozí politické smýšlení, nicméně i elementární kritické myšlení by mělo stačit, aby si člověk utvořil vlastní názor a následně se rozhodl pasivně nebo aktivně problematice věnovat, nebo ji jednoduše hodit za hlavu.
Pánům jako je například Petr Hampl nebo Martin Konvička se hodí oscilovat mezi akademičností a lidovostí, protože jejich tendence věci zjednodušovat nemá s profesionálně zvládnutou zkratkou nic společného – mohou se však tvářit jako intelektuální autority a zároveň intelektuální autority zesměšňovat. Z paušalizujících názorů, které hlásají, tak vznikají jako vedlejší produkt určité symboly, které nesou novou, a nutno dodat, kondenzovanou a zavádějící sémantickou rovinu.
Zde je několik příkladů:
1. „Levicový liberální (pseudo)intelektuál“ neboli „Lumpenkavárna“
V podstatě kdokoli, koho zásadně nevzrušuje ostentativní bití se do slovanských prsou, kdo není v internetových diskuzích ochotný přislíbit, že se vrhne střemhlav bránit další z vše i nic říkajících pojmů jako jsou např.„naše tradiční hodnoty“ a kdo upřednostňuje alespoň základní humanistické principy před blahem líného, nevzdělaného spoluobčana středoevropské krve. Klasickým reprezentantem je tudíž novinář, politik nebo absolvent nějakého humanistického oboru, který samozřejmě nic nedělá, bere za to peníze, a ještě si dovoluje moralizovat a povyšovat se nad obyčejný lid.
Tento termín vytváří určitý oslí můstek, který transformuje pravicový pragmatismus skrze levicové prizma, takže je možno hlásat jakousi novodobou obdobu národního socialismu, zahrát na strunu „hlasu lidu“, ale zároveň se distancovat od tradičně levicových hodnot, které mohou svádět k přílišné solidaritě s těmi, kteří díky svému původu, víře, či sociálnímu statutu do výseče nepatří.
2. „Neziskovka“
Termín „neziskovka“ je dalším zhmotněním zla, které reprezentují absolventi zbytečných humanistických oborů, jenž vysávají státní rozpočet a evropské fondy, aby se mohli poflakovat, teoretizovat a ještě si dovolují spílat lidem, kteří aktivně zachraňují budoucnost naší země. Je zde vytvářen dojem, že existuje zločinná organizovaná síť, jejímž účelem je pouze obírat o peníze občany, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. Pracovníci neziskovek nemají duši, nic nedělají, v žádném případě nemají rodiny, kterým musí zajistit řádnou budoucnost a jejich jediným posláním je házet klacky pod nohy těm, kteří se musí ohánět, aby přežili a zároveň odvrátili Armagedon.
Samozřejmě jsou tu i neziskovky, které vlastně neziskovky nejsou, protože se starají například o handicapované české krve nebo se třeba snaží pomáhat lidem perzekuovaným islámskými diktaturami.
Zde je patrná snaha pojmenovat nepřítele, respektive jej jasně zařadit a poukázat na to, že naší společnosti vůbec nic nepřináší. Všichni ti levicový liberální humanisté jsou buď hloupí a naivní, nebo naopak vypočítaví parchanti, kterým nejde o nic jiného než dojit prostředky, které by měly skončit v rukou poctivě pracujících, rodinně založených nepraktikujících katolíků.
3. „Multikulti sluníčko“
Možná se může zdát, že se točíme trošku v kruhu, protože základní konotace všech těchto termínů má znatelné společné rysy. „Multikulti sluníčko“ (nebo pouze „sluníčko“ )se však od levicových intelektuálů liší. Sdílí sice liberální postoje k vyznání, sexuální orientaci či k otázkám střetu kultur, může být humanitně vzděláno či dokonce pracovat v „neziskovce“, je však v samé podstatě naivní, neschopné vidět realitu a jeho nedospělý, absurdní smysl pro solidaritu vychází z neschopnosti vidět pod povrch meritu věci. Sluníčko žije v konstantním paradoxu, kdy humanisticky obhajuje právo na - ze západního pohledu nehumanistickou - kulturu a víru.
Sluníčko, které do nedávna označovalo spíše člověka s obecně pozitivním přístupem k životu je nyní v podstatě pejorativní (či pejorativnější) označení „levicového intelektuála“, v tomto případě tedy spíše pseudointelektuála.
Multikulti sluníčko je ideální univerzální nadávka vložena do rukou lidem, kteří se potřebují vymezit a kteří jsou jak právem tak neprávem osočováni z xenofobie, rasismu či netolerance. Termín zpopularizovaný právě vedoucími postavami IVČRN tak dává možnost sympatizantům posměšně shrnout své diskuzní protivníky do jedné škatulky, jasně oddělit strany barikády a neřešit, že ti, kteří s agendou organizace nesouhlasí, nejsou politicky či sociálně homogenní skupinou.
Když jsem psal o tom, jak Petr Hampl zprznil Edmunda Burkea, jednalo se o velmi podobný mechanismus nebo jakousi sérii zvláštních paradoxů. Vezme se citát renomovaného filozofa (tedy intelektuální autority), který se vytrhne z kontextu tak, že se zdá, že v podstatě káže na intelektuální autority kašlat. V onom procesu se z Hampla-intelektuála, který cituje (a tudíž zná) filozofa z 18. století, stává Hampl-buran, který se tváří jako jeden z lidu a který staví svoje noční knihomolství na stejnou rovinu jako večerní tlachání u tlačenky a piva v non-stopu, co má za domem.
Okamura, Vandas či Magát si alespoň na nic nehrají. Ti opravdu nerozeznají Michelangela Antonioniho od Zdeňka Trošky, Heinricha Manna od Michaela Viewegha nebo Petra Iljiče Čajkovského od Michala Davida. Jejich odpor k intelektuálům je tudíž pochopitelný. Problém je, že jakožto mužům „selského rozumu,“ jim vždy dříve nebo později dojde dech. Bipolární osoby jako Konvička nebo Hampl, kteří se pohybují jako kvantové částice – jeden moment jsou tady a v ten samý již vlastně jinde – mají tu výhodu, že dokáží lépe manipulovat. Naoko si obléknou montérky a spílají těm, mezi které jindy patří, nebo by alespoň patřit chtěli.
A přitom vytvářejí zkratky, které fungují jako hromosvody pro jejich přívržence. Koneckonců, co jiného je Entomologický ústav než „neziskovka“? Na zkoumání motýlů je peněz dost a na děti se musí sbírat víčka! Co jiného je Hamplovo žvatlání o „selském rozumu“ než kavárenské levičáctví? Nebo vám vážený pan doktorand vymění tlumiče u auta? A zjednodušená představa světa, kterou nám tito řadoví „plebejci“ nabízejí? Nic jiného než naivní „sluníčkaření“. Pokud vlk přesvědčí ovce, že je jednou z nich, zachránit je můžou už jen ostatní vlci, kterým je z prolhaného kolegy špatně od žaludku.
Pozn.: Záměrně se nezmiňuji o Miloši Zemanovi, protože ten je skutečně a upřímně jak buran, tak (minimálně bývalý) intelektuál.