Tohle je obcasny cestovni denicek redaktora g.cz na druhem konci sveta psany bez ceske diakritiky. Na svych desitky let trvajicich vyzkumech amaterskeho kulturniho antropologa po celem svete narazim stale na jeden stale dokola se opakujici problem: C2H5OH, etanol, alkohol, chlast, proste jak to kde prave nazvete.

No, problem… Vlastne zalezi jen na zkonzumovanem mnozstvi. V rumunskych horach do mne pred par lety pohostinny baca nalil tolik domaci koralky, ze jsem pak cestou od nej ztratil bundu, pas, fotobrasnu s profivybavou asi za sto tisic korun a navic prechodne taky sebeuctu. Ale uz je to pozapomenuto a dnes to davam k dobru jako bohatyrskou pijackou historku.

Na Sri Lance jsem se zlil arakem vypalenym z palmove stavy, v Nepalu pil ryzovou palenku raksi, v severni Indii domaci psenicne pivo chang… Vzdy to melo zasadni poznavaci zamer. Kdyz totiz s mistnimi pochlastate, lidska srdce se otevrou a dozvite se vic. A taky vic zazijete a nafotite. Chlast je proste kulturni konstantou, klicem, ktery vam umozni proniknout pod povrch veci.

V prvnim dile vietnamskeho serialu jsem upozornil na zasadni komunikacni dulezitost zdejsiho piva, levnejsiho nez jakykoli jiny napoj. Sedite nekde na chodniku v nocnim meste, popijite a kecate s nahodnymi spolupijaky. Proste neustala setkavani, kvuli kterym clovek nakonec hlavne cestuje. No a ted jsem z pobrezi popojel do hor, presneji receno na stredovietnamskou vysocinu. Jeji nadmorska vyska se pohybuje nad tisic metru, je tu chladek a v lete prijemneji nez u more. A chlast mne tu zase dohnal.

Vysocinu obyvaji nejruznejsi etnicke mensiny a kmeny, ktere dosud ziji jinym stylem zivota nez vetsinovi Vietove. Kolem jezera Lak treba zdejsi Eddove obyvaji takzvane longhousy – podlouhle domy s jedinou velkou mistnosti, stojici na kulech.

Projizdim na kole vesnicky kolem jezera, zaslechnu zvuk bubnu, zastavim, kdosi mne popadne za ramena, zatahne do longhousu a uz to jede. K ziznive hube mi cizi ruce pristrci plastovy hrnecek s temne zlatou tekutinou. Vypiju ji a hned vim, ze se tu chvili zdrzim. A dalsi hrnecek! A dalsi! Mam se snad s temi domorodci prat?
Mlady kluk, ktery mluvi trochu anglicky, mi vysvetli, ze se dnes slavi prvni narozeniny jeho maleho synka. Sezval pul vesnice a skoro kazdy prinesl velky hlineny dzban s ryzovym vinem. Slusi se to – vy kdyz jdete nekam na navstevu, taky prece vezmete flasku vina, ne? Moje navsteva byla neplanovana, takze jsem na oplatku za pozvani aspon slibil poslat fotky.

V longhousu je celkem husto. Tech dzbanu stoji uprostred asi deset a vsechny maji v sobe bambusova brcka. Z vrstvy zkvasene ryze se tekutiny ziskava stejne, jako kdyz precucavate z nadrze benzin. Muzete cucat bud primo do vlastniho bricha nebo pockat, az vam nekdo pristrci hrnecek nebo lahev. Necekal jsem vubec a za chvili se uz motal jako carsky dustojnik. A do toho rezali tri chlapi do bubnu, dalsi dva busily do gongu a opodal zeny pripravovaly domaci fasirku z uzeneho prasete. S limetkami a cerstvou matou.

Ryzove vino neni technicky vzato zadne vino, jen se mu tak rika. Neni z hroznu a nekvasi v nem cukr, ale skrob, ktery se na ten cukr nejdriv rozpadne. Vysledny napoj chutna jako stava ze svestkoveho kompotu riznuta denaturakem. No, vlastne to neni vubec spatne, zvlast kdyz toho uz mate v sobe pres litr.

Na stredovietnamske vysocine proste umeji zit…

A TADY si přečtěte, jak cestovat bez zaslepení bedekry a průvodci.