Jules Bianchi byl před několika dny prohlášen za mrtvého. Jde o první úmrtí ve Formuli 1 po více než dvaceti letech, pokud počítáme smrtelné nehody během Grand Prix. Smrt mladého Francouze tak ukončila dvě dekády plné bouraček s dobrými konci. Nebývalo to tak ale vždycky.
50. léta
Na jedné z nejčernějších dekád v historii motorsportu má lví podíl slavný závod Indy 500, který byl v padesátých letech považován za součást Velkých cen, ačkoliv se ho zdaleka neúčastnili všichni jezdci z Evropy. V Indianapolis se umíralo sedmkrát během jediné dekády.
Chet Miller, nejstarší závodník startovního pole, v roce 1953 zemřel během tréninku, když ztratil kontrolu nad monopostem a narazil v rychlosti 160 km/h do betonové zdi. Manny Ayulo v roce 1955 zlomil tyč řízení a taktéž poslal vůz do zdi. Svým zraněním nedlouho po nárazu podlehl. Ve stejném roce zemřel na Indy Bill Vukovich, dvojnásobný šampion z předchozích let. Hromadná srážka vymrštila jeho vůz do vzduchu. Dopadl přímo na nos a zlomil Vukovichovi vaz, načež se vzňal. Nejhorší na tom bylo, že v podstatě identický scénář měla hromadná bouračka o tři roky později, kdy zemřel Pat O´Connor. Na Indy zemřel i Keith Andrews, který v roce 1957 během tréninku ve dvoustovce narazil do betonové zábrany.
V roce 1959 si Indy vyžádalo další dva životy. Jerry Unser byl po nárazu odmrštěn mimo trať, kde jeho vůz explodoval, Bob Cortner o dva dny později zemřel poté, co poryv větru odhodil jeho vůz na betonovou zeď. Byl to jeho první a bohužel i poslední závod ve Formuli 1.
Umíralo se bohužel i v Evropě. Onofre Marimón nezvládnul jednu ze zatáček na Nürburgringu a jeho vůz šel několikrát přes střechu. Ochrana jezdců při takové nehodě byla tehdy minimální. Marimón dostal ještě v kokpitu poslední pomazání a během několika minut svým zraněním podlehl.
Luigi Musso šel přes střechu ve Francii, v rychlosti cca 235 km/h. Byl urychleně transportován vrtulníkem do nemocnice, ale už bylo na všechno pozdě. Ve stejné sezóně, o závod později, ztratilo Ferrari i svého druhého jezdce - Petera Collinse. Narazil ve velké rychlosti do bariéry a srážka ho vymrštila z kokpitu přímo do stromu. V nemocnici svým zraněním toho dne večer podlehnul.
Stuart Lewis-Evans se v Maroku nedokázal vypořádat s vysazením motoru - vůz se stal neovladatelným a vyletěl z trati, kde po nárazu do bariéry okamžitě začal hořet. Nepomohl ani urychlený transport do nemocnice.
60. léta
Harry Schell trénoval na Silverstone mimo tradiční kalendář Grand Prix a vyletěl z trati tak nešťastně, že zboural cihlovou zídku. Vaz mu paradoxně zlomily až cihly, které se sesypaly shora přímo do kokpitu. Rok 1960 pamatuje také mimořádně černý víkend v belgickém Spa. Stirling Moss si během tréninku zlámal nohy, ale to byl teprve začátek. Dvaadvacetiletý Chris Bristow po nevynucené chybě opustil trať tak nešťastně, že jeho vůz udělal salto vpřed a Bristow proletěl obrovskou rychlostí skrz drátěný plot, který mu setnul hlavu. O dvě kola později zemřel Alan Stacey, poté co ho pravděpodobně trefil pták a způsobil ztrátu vědomí. Stacey narazil do bariéry a jeho vůz rychle zachvátily plameny. Uhořel v bezvědomí s rukama na volantu.
Velká cena Itálie v roce 1961 se stala dějištěm jedné z nejtragičtějších nehod v historii motorsportu. Wolfgang von Trips se srazil v jedné zatáčce s Jimem Clarkem. Srážka jeho vůz odhodila na plot, za kterým stáli diváci. Tripsův monopost po nárazu explodoval a usmrtil nejen pilota, ale také patnáct diváků.
Po nehodě byl okruh v Monze přebudován na dnešní, bezpečnější verzi. Ve Velké ceně Mexika zemřel teprve dvacetiletý Ricardo Rodriguez, když špatně odhadnul nájezdovou rychlost, možná za to mohla motivace blýsknout se na domácí půdě. Jeho vůz se převrátil a okamžitě začal hořet. Rodriguez zemřel cestou do nemocnice. Gary Hocking přesedlal z motorek na formule, protože měl pocit, že to bude bezpečnější. Bohužel zemřel při tréninku na svůj první závod v Jižní Africe, když se jeho vůz převrátil a zlomil mu vaz.
Velká cena Německa na Nürburgringu si vyžádala v této dekádě hned tři oběti - Carel Godin de Beaufort v roce 1964 zemřel na následky poranění hlavy a hrudníku, poté co byl v důsledku nárazu do bariéry vymrštěn z kokpitu svého Porsche.
John Taylor o dva roky později v hustém dešti narazil do vozu Jackyho Ickxe a karambol ho odmrštil mimo trať střechou dolů. Zemřel těžce popálený. A konečně v roce 1969 vyhasl život mladého Gerharda Mittera, který tu pro BMW v rámci tréninků testoval nový podvozek. Ten bohužel selhal a Mittera to stálo život.
Lorenzo Bandini zemřel na trati v Monaku v roce 1967. Pomoc přispěchala k převrácenému vozu rychle, ale plameny byly bohužel ještě rychlejší. Jo Schlesser se stal v roce 1968 obětí experimentálního vozu od Hondy. Někteří ho považovali za nebezpečný už ve stádiu testování, ale nakonec se dostal na start závodu ve Francii. Schlesser ve druhém kole dostal smyk a vůz po nárazu do bariér explodoval a roztříštil se na tisíc kousků.
70. léta
Velká cena Holandska v roce 1970 se stala osudnou Piersu Courageovi. Po selhání brzd jeho vůz vyletěl do travnatého vršku, kde po nárazu do plotu okamžitě začal hořet. Courage navíc knokautovala jedna z pneumatik, která se po nárazu utrhla a proletěla kokpitem takovou silou, že mu srazila helmu z hlavy. Ve stejném roce vyhrál sezónu Jochen Rindt. Jenom se toho bohužel nedožil. Během posledního tréninku v Monze prorazil po opuštění trati bariéru takovou rychlostí, že se jeho vůz rozlomil. Nohy měl zpřelámané na mnoha místech, hrdlo proříznuté od bezpečnostní pásu a utrpěl také frakturu lebky. Šampionát tak jako jediný jezdec v historii vyhrál posmrtně.
Jo Siffert zemřel v roce 1971 v závodě mimo kalendář Formule 1. Veterán se stovkou startů zůstal zaklíněn v hořícím voze a nadýchal se splodin. Žádný z hasících přístrojů nefungoval. Kdyby tomu tak nebylo, mohl Siffert přežít. Tragická nehoda vedla k úpravě pravidel a důslednějším kontrolám.
Velká cena Holandska v roce 1973 byla svědkem další tragické bouračky. Roger Williamson zůstal uvězněn v hořícím autě hlavou dolů. Hasiči přijeli až po osmi minutách a kvůli žáru se k vozu nikdo nebyl schopen dostat. Williamson se udusil. Šlo o velmi podobnou nehodu, kterou o tři roky později zažil na Nürburgringu Niki Lauda, a která ho málem stála život - taktéž kvůli pomalé reakci hasičů a uvěznění v hořícím voze. Lauda přežil, ale jeho tvář dodnes vypráví příběh plný bolesti a utrpení.
Lauda byl přitom velkým kritikem nedostatečných bezpečnostních opatření. Aby ne, sedmdesátá léta patří k vůbec nejkrvavějším v historii Formule 1. V roce 1973 ve Velké ceně USA vyletěl Francois Cevert do deformační zóny, ale jeho monopost se roztočil tak nešťastně, že pilota nemilosrdně omlátil o bariéry. Cevert svým zraněním na místě podlehnul. O rok později tu, opět kvůli bariérám, zemřel Helmut Koinigg. Místo aby ho bariéry zastavily, vtáhly jeho vůz pod sebe a rozdrtily mu hlavu. Ve stejném roce zemřel ještě Mark Revson během hromadné bouračky při tréninku na Velkou cenu Jižní Afriky.
Mark Donohue při tréninku na Velkou cenu Rakouska projel dřevěným plotem. Ten se rozletěl na tisíc kousků, zabil jednoho z maršálů, ale vypadalo to, že Donohue je v pořádku. Jeden z kůlů ho však praštil do hlavy tak silně, že o den později zemřel v nemocnici na krvácení do mozku.
Na úraz hlavy zemřel i Tom Pryce v roce 1977. Byla to jedna z vyloženě nešťastných nehod. Dva maršálové přebíhali trať, aby uhasili odstavený vůz, když se ze zatáčky vyřitilo několik monopostů. První z nich se maršálům vyhnul, ale Prycův vůz trefil druhého maršála v rychlosti okolo 260 km/h. Nebožák se po nárazu doslova vypařil, ale bohužel měl v ruce hasící přístroj, který Pryceovi ve zmíněné rychlosti doslova urazil hlavu. Formule s jeho bezvládným tělem jela ještě několik stovek metrů, než narazila do bariéry.
Poslední obětí sedmdesátých let byl Ronnie Peterson. Během závodu v Itálii utrpěl vážné zlomeniny obou nohou. Maršálové se po hromadné nehodě vydali ošetřovat jezdce se zraněním hlavy a záchranka se k Petersonovi dostala se zpožděním. V nemocnici ho začali doktoři dávat dohromady, ale vzhledem k závažnosti poranění už bylo pozdě. Kostní dřeň se dostala Petersonovi do krevního oběhu a způsobila selhání organismu.
80. léta
Konec sedmdesátých let znamenal pro bezpečnost ve Formuli 1 velké změny. Kokpity se zvětšily, aby v nich jezdci nemohli uvíznout. Kombinézy byly vyvíjeny ve spolupráci s NASA a měly pět vrstev nehořlavého materiálu. Nádrž a motor musely být za jezdcem, aby nedošlo k jeho bezprostřednímu vzplanutí. V roce 1981 se věnovala větší pozornost ochraně spodních končetin, všechny okruhy musely mít špičkově vybavené ošetřovny a připravený vrtulník pro rychlý transport.
Proto v osmdesátých letech prudce klesl počet nehod. Smrtelné byly pouze dvě a v obou případech šlo o srážku dvou monopostů. Gilles Villleneuve v roce 1982 narazil do před ním jedoucího Jochena Masse a jeho vůz byl v rychlosti kolem 220 km/h katapultován do kačírku, kde se roztočil a rozsypal na několik kusů. Odstředivá síla byla tak enormní, že Villeneuveovi srazila helmu a vymrštila ho i se sedačkou přímo do plotu. Náraz mu zlomil vaz.
Ke druhé nehodě došlo ve stejném roce při startu Velké ceny Kanady. Riccardo Paletti doslova podjel vůz pod sebou, takže mu jeho podvozek rozdrtil hrudník. Vůz se navíc vzňal. Paletti neutrpěl žádné popáleniny, ale hasičům trvalo skoro půl hodiny, než ho z vozu vystříhali. Zemřel krátce po převozu do nemocnice.
90. léta
Na začátku devadesátých let FIA zavedla přísnější nárazové testy, vyšší bariéry, větší zrcátka, velkorysejší deformační zóny. Až do osudného závodu v Imole byl klid. A pak osud udeřil dvakrát během jediného víkendu.
Na Rolanda Ratzenbergera si bohužel pamatuje málokdo. Zemřel během kvalifikace, když najížděl do dalšího kola s poškozeným spoilerem. Měl na dosah kvalifikační čas, a tak to risknul. Vyletěl z trati a narazil do zdi v rychlosti 315 km/h. Utrpěl vážné zranění lebky neslučitelné se životem.
O čtyřiadvacet hodin později zemřel na jiném místě stejné trati Ayrton Senna. V zatáčce Tamburello opustil trať v rychlosti přes 300 km/h a po tečně narazil do zdi. Po příjezdu záchranáři zjistili velkou ztrátu krve a slabou mozkovou činnost. Senna svým zraněním podlehl po převozu do nemocnice. V jeho voze našli záchranáři rakouskou vlajku. V případě vítězství ji chtěl Senna ve svém voze vztyčit na počest zesnulého Ratzenbergera.
Po tragickém víkendu v Imole si FIA nechala zpracovat studii stávajících okruhů a identifikovala celkem 27 nebezpečných zatáček, které je potřeba upravit (ať už zatáčky samotné nebo bariéry a únikové zóny v jejich okolí).
Tento článek vznikl ve spolupráci s motoristickým webem www.ifaster.cz Přečtěte si o nejšílenějších monopostech v historii Formule 1.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
