Dnešní demokratičtí politikové zmíněných národů (stejně jako většina tamních ekonomů, politologů, sociologů, publicistů, dokumentaristů a umělců) stále více mluví o „dvou zlech“. Jako dvě největší pohromy dvacátého století vnímají německý národní socialismus (nacismus) a sovětský komunismus, a to stejnou měrou.

Tak třeba Poláci (s nimiž v moderních dějinách sdílíme hodně společného) hodnotí vstup bolševické Rudé armády do Polska v době druhé světové války jako druhou okupaci (po té německé). Část polských vlastenců bojovala se zbraní v ruce proti Sovětům stejně jako proti německým okupantům. Když už přicházeli podruhé v krátké době o svou suverenitu, chtěli si zachovat alespoň hrdost. Odsuzovali Edvarda Beneše, který uznal (vůbec jako první) kolaborantskou prosovětskou polskou vládu, čímž podrazil tu londýnskou. Poláci věděli, že na dlouhá léta bude tabu třeba téma vyvraždění polských elit Sověty v Katyni v roce 1940.

Šeříkové šílenství

Česká veřejnost až na několik výjimek (například bývalý agrární politik Ladislav Karel Feierabend nebo protibenešovská skupina kolem generála Lva Prchaly v londýnské emigraci) v psychotickém „šeříkovém šílenství“ příjezd komunistické Rudé armády přivítala. Šupiny na očích jí bránily vidět, že nacistické zlo prostě jen střídá jiné zlo, zlo komunistické. Že Belzebuba vystřídal ďábel.

080013_7.jpg

Když pak začaly únosy československých státních občanů (antikomunistů ruského a ukrajinského původu) do koncentráků na Sibiři, ministr zahraničí Jan Masaryk si netroufl jakkoli protestovat. „Náš Honza“ neprotestoval, ani když na Sibiři zmizely tisíce Slováků, též československých občanů.

Sovětští „osvoboditelé“ s tichým souhlasem československé vlády zabírali strategické uranové doly na Jáchymovsku. Docházelo ke znásilňování žen sovětskými vojáky, hlavně na Moravě. Příslušníci Rudé armády na našem území kradli jako straky (zdaleka ne jenom koně a hodinky). „Osvobozený tisk“ nesměl jakkoli kritizovat armádu totalitního státu z Východu.

Sadistické orgie Čechů

Po tzv. Košickém vládním programu nadiktovaném Sověty českým komunistům a bez protestů přijatém dalšími pseudostranami budoucí Národní fronty (bez liberálů a konzervativců) bylo jasné, že byl překročen Rubikon. Základy bolševizujícího národního socialismu (předehry komunismu po česku) Edvarda Beneše lze hledat na jaře a v létě roku 1945.

Na území obsazeném oslavovanou sovětskou armádou probíhaly největší sadistické orgie v moderních dějinách země. „Neosvobozovali jsme střední Evropu, aby Češi zaváděli nové Buchenwaldy,“ řekl americký vojenský přidělenec. Upalování Němců zaživa. Znásilňování. Mučení civilistů pomocí elektrického proudu v internačním táboře Hanke v Ostravě. Masová vražda (měsíc po válce!) sedmi set civilistů z Žatce a Postoloprt spáchaná příslušníky páté kolony Sovětů (tzv. Svobodovci). Totální vyrabování Žatce (ještě v 60. letech chodily lidově-demokratické důstojnické paničky v kožiších německých Žatečanek, které v létě 1945 znásilňovali jejich muži...

Rabovací gardy

Sovětští vojáci spolu s českými občany vykrádají tisíce zámků, kostelů a měšťanských domů na celé jedné třetině českého území obývané Němci. Sedm set tisíc lidí německé národnosti bylo vyhnáno do lesů nebo do nově vznikajících internačních táborů (dávno před Postupimskou konferencí!). Svaly se jim prohmatávají jako otrokům, protože jako otroci budou pracovat u českých sedláků. Německým nevolnicím jsou odebírány prsteny a strhávány náušnice, až jim krvácejí boltce. V Chomutově jsou zabitým Němcům vypíchávány oči. V Lanškrouně jsou starousedlí Němci topeni v kašně. Zabitým jsou všude vytrhávány zlaté zuby.

1986259_.jpg

Revoluční gardisté („Rabovací gardy“) se na podzim 1945 proměňují v tzv. závodní stráže a ve fabrikách asistují u ožebračení deseti tisíc nejschopnějších českých podnikatelů (tzv. znárodnění). Za zabavený majetek tito lidé nedostanou žádnou náhradu. Česká liberální středoevropská kultura se jak po německé okupaci, tak i po příchodu Sovětů mění v kulturu asiatsko-byzantskou, v kulturu bez respektu k individuální svobodě a k lidským a občanským právům.

Příběh ukradené vily

Věty o likvidování Němců a Maďarů z projevu Edvarda Beneše (16. května 1945) pronesené pod obrazem Josifa Stalina československá lůza pochopí tak, že na Slovensku uspořádá pogromy na maďarské Židy, kteří se vracejí z německých vyhlazovacích táborů. Sám Edvard Beneš jde v morálním cynismu příkladem, když koncem května svévolně „daruje“ Sovětům vilu Jiřího Poppera v pražské Bubenči.

llo.jpg

Je to velmi ilustrativní příběh. Židovský podnikatel Jiří Popper utekl s rodinou a se dvěma kufry v prvních dnech německé okupace do Jižní Ameriky. Z jeho vily v Bubenči zřídili němečtí okupanti zázemí pro gestapo. Po válce se chtěla Popperovic rodina vrátit z emigrace domů do Prahy, jenže neměla kam. V domě už bylo sovětské velvyslanectví. Edvard Beneš si totiž myslel, že rodina majitele byla zplynována nacisty. Vilu i s pozemky proto „daroval“ SSSR. Jiřího Poppera si ale spletl s jeho bratrem Rudolfem Popperem, který se s rodinou z Osvětimi skutečně nevrátil.

Dosud žijící dcera Jiřího Poppera na televizních záběrech poznává rodinný nábytek, který dodnes tvoří součást vybavení ruské ambasády. Už v létě 1945 chodili sovětští diplomaté v oblečení ze šatníku Popperů, spali v jejich postelích a pili kávu z jejich porcelánu. Za vilu a pozemky velvyslanectví Ruské federace dědicové dodnes nedostali finanční náhradu. Český stát se jim za krádež neomluvil.

Nelidská ideologie

Neznamená to, že bych při vzpomínce na konec 2. světové války chtěl bagatelizovat nacistické zločiny. Jen připomínám, že jsme v květnu 1945 rozhodně nebyli „osvobozeni“ demokratickým státem s právní kulturou. Příchod Sovětů nás zatáhl do hlubin podobně nelidské ideologie, jako byl nacismus. „V divukrásné zemi blízko pólu“ se dnes nacismus s bolševismem propojuje ve zrůdnou státní ideologii putinismu. Poláci, Estonci, Lotyši a Litevci to ví a začínají se bát.

Ani my bychom neměli zůstávat „vysmátí“.