Přírodní bizoní jatka, pohřebiště velryb nebo širé lány, kde ‚roste‘ tequila.
1. Skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy (Kanada)
Tenhle skalnatý sráz najdete na úpatí Skalistých hor v kanadském státě Alberta. Jeho název skutečně zní „Skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“ – jedná se o překlad z jazyka původních obyvatel tohoto území, indiánů Siksiků neboli Černonožců. Ovšem ten překlad není úplně přesný.
K tomuto srázu prý po víc jak pět tisíc let hnávali indiánští lovci, často maskovaní v kůžích kojotů či medvědů, nic netušící stáda bizonů, a ti pak padali dolů. Svůj indiánský název ovšem tohle místo dostalo ve skutečnosti na základě úsměvné legendy: kdysi jeden mladý a ukrutně zvědavý lovec běžel pod sráz, protože chtěl vidět, jak bizoni padají. A při téhle podívané na něm jeden z bizonů ‚přistál‘ a rozmašíroval mu hlavu.
Do Světového dědictví UNESCO bylo tohle místo zapsáno v roce 1981 a dnes se můžete podívat na celá někdejší přírodní jatka pěkně shora. A na druhé straně srázů pak navštívit několikapatrové, stylově naturalistické muzeum zahloubené do pískovcového masivu.
2. Krajina pěstování agáve a tradiční palírny tequily (Mexiko)
Rozlehlé území o výměře bezmála pětatřicet tisíc hektarů najdete v mexickém státě Jalisco, mezi sopkou jménem Tequila na jihu (soptila prý ale naposledy někdy před 200 000 lety) a údolím řeky Río Grande de Santiaga na severu.
Před devíti lety se dostalo na seznam Světového dědictví díky tomu, že se na zdejších polích prokazatelně už nejméně 2000 let pěstuje agáve modrá. Než sem přišli Evropané, vyráběli si z ní místní indiáni zkvašené alkoholické nápoje, takový agávový burčák. Španělé pak od 16. století zkvašenou šťávu začali destilovat, a my dnes místní pálenku známe pod stejným jménem, jaké nese sopka dominující této krajině (je to bez osmdesáti metrů třítisícovka).
Brouzdat se písčitou půdou mezi porosty sukulentů vás asi lákat nebude, ale jistě oceníte návštěvu spojenou s ochutnávkou v některé z místních starých palíren.
3. Ledovcový fjord v Ilulissatu (Grónsko)
Čtyřicet kilometrů dlouhý a sedm kilometrů široký fjord, na jehož konci ústí do moře obří ledovec – dnes „nejproduktivnější ledovec na severní polokouli“. Pohybuje se rychlostí až 35 metrů za den, díky čemuž zde vznikají dočasné ledové hory vysoké třeba i tisíc metrů. Z nich se neustále odlupují masy ledu a ledové kry, které pak doplují třeba až ke čtyřicáté páté rovnoběžce, tedy na úroveň New Yorku nebo – pro lepší srovnání u nás v Evropě – Benátek.
4. Širakami–Sanči (Japonsko)
Horská oblast na severu ostrova Honšú, kterou pokrývá původní panenský prales tvořený převážně bukovými porosty. Zachoval se zde dodnes zejména díky tomu, že se tenhle biotop naprosto nehodí k pěstování hub šiitake, takže nebyl nijak ovlivněn touto a prakticky ani žádnou jinou lidskou činností. Najdete zde také jedinečné trojnásobné vodopády Anmon-no-taki, což v japonštině znamená Vodopády Stínové brány; název celé oblasti lze do češtiny přeložit jako Hory bílého boha. K vodopádům se dostanete bez problémů, ale ke vstupu přímo do ‚srdce‘ bukového pralesa musíte mít speciální povolení.
5. Kamenné kruhy v Senegambii (Gambie, Senegal)
Téměř sto kilometrů široká a přes čtyři stovky kilometrů dlouhá oblast podél řeky Gambie v západní Africe je poseta více než tisíci kamennými kruhy a bezmála třiceti tisíci kamennými sochami. Jedná se o rozsáhlé pohřebiště, které zde ‚vznikalo‘ v období od 3. století př. n. l. do 16. stol. n. l. Je to vůbec největší megalitický komplex na světě a pochází odtud více než polovina známých lidských fosilií.
6. Vredefort (Jihoafrická Republika)
Jmenuje se tak jednak město, u něhož kdysi Angličané postavili za Druhé búrské války jeden z prvních koncentračních táborů historie. Za druhé – později po svém objevení byl po tomhle městě pojmenován i megakráter, v jehož středu se Vredefort rozkládá.
Dlouhou dobu byl tento tzv. impaktní kráter o průměru 300 km považován za nejstarší na světě – bolid o průměru asi 10 km narazil do této oblasti před více než dvěma miliardami let. Dnes už ale víme (tedy spíše jen tušíme), že téměř dvakrát větší a o dvě miliardy let starší kráter se nachází na území Grónska.
Vredefort je od roku 2005 ve Světovém dědictví UNESCO zapsán zejména díky tomu, že jej tvoří několik prstenců (dnes již samozřejmě značně zerodovaných), které daly vzniknout unikátním geologickým útvarům. Z laického pohledu se jedná o prazvláštně zajímavou a jinde nevídanou krajinu, jako stvořenou pro pěší či cyklistické tůry.
7. Jezera Ounianga (Čad)
Soustava osmnácti propojených jezer v horké a hypersuché oblasti Sahary, kde je celkový roční úhrn srážek menší než 2 milimetry. Přesto je v nich díky podzemním rezervoárům stále voda. V každém navíc s trochu jiným chemickým složením. Společné mají to, že jsou všechna více či méně slaná a že jsou to podle všeho pozůstatky dávné větší vodní plochy, která se v této oblasti rozkládala před nějakými pěti tisíci lety.
8. Socotra (Jemen)
Název malého souostroví a zároveň jeho největšího ostrova (132 x 50 km), který je od roku 2008 celý na seznamu Světového dědictví UNESCO. Najdete ho v Indickém oceánu asi 240 kilometrů na východ od Afrického rohu (Somálského poloostrova).
Zvláštní je tím, že byl dlouhé věky izolován od okolního světa, takže se na něm vyvinuly druhy rostlin, které nikde jinde na Zemi nespatříte. Například pro tento ostrov ikonický Dračinec rumělkový, strom z čeledi chřestovitých. I díky němu se ostrovu přezdívá „nejvíc mimozemsky vypadající místo na planetě“. Svůj název získala tahle zajímavá dřevina podle toho, že když se jí odlomí stará větev, začne z obnaženého místa vytékat krvavě červená míza a později odtud začne vyrůstat několik nových větví – prostě jako když useknete drakovi hlavu.
9. Vádí Al-Hitan (Egypt)
Neboli „Údolí velryb“, protože na tomhle pouštím paleontologickém nalezišti asi 150 kilometrů jihozápadně od Káhiry se našly stovky fosilií dnes již vyhynulého druhu nejstarších známých velryb. Na světě existují i jiná místa, kde jsou fosilie dokonce starší, ale nikde jich není tolik koncentrováno v jedné oblasti jako tady.
Je to místo, kde se to navzdory jeho unikátnosti nehemží turisty – ročně jich sem jezdí jen něco kolem tisícovky, protože sem nevede žádná pořádná cesta a spát se tu dá pouze v improvizovaných tábořištích, takže to není pro každého. Ale představte si noc pod hustým hvězdnatým nebem, v dálce vyjí sveřepí šakali a kolem stanů šmejdí zvědaví fenci (roztomilí ‚liščí pejsci‘) nebo nevyzpytatelné divoké kočky...
A ještě se podívejte na těchto 9 nepříliš známých památek UNESCO, které leží nedaleko České republiky.
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
