Od loňského července zná jeho jméno i ten, kdo svůj líný zadek nikdy nezvedl od piva a od televize. Radek získal pomyslnou “Korunu Himálaje” – jako patnáctý člověk na světě a jako jediný Čech.

Borci, kteří v životě něco výjimečného dokázali (a mají tedy oprávněný důvod být pyšní), většinou pyšně vůbec nepůsobí. Můj základní pocit ze setkání s nejúspěšnějším českým horolezcem se dá shrnout dvěma výrazy: “skromný a zcela civilní chlapík”. Radek prostě jen věcně vypráví, co na kterém svém “kopci” zažil.

 

1. Mt. Everest (1998)

Poprvé jsem to zkoušel v roce 1994, ale nevyšlo to. O čtyři roky později se sešla úžasná parta. Nikdo nebyl za hvězdu, protože jsme nikdo neměl vylezenou žádnou osmitisícovku, snad kromě Zdeňka Hrubého. Za úspěchem jsme šli společně a všichni ho přáli všem, a možná právě v tom byl klíč k úspěchu. Na dalších expedicích na Kančendžengu (2000) a K 2 (2001) už tak dobrá parta nebyla a neuspěli jsme. Díky tomu jsem pochopil, jak je důležité, s kým lezu.

 

2. Kančendženga (2002)

Na poslední osmitisícovku neslezenou Čechy jsem vystoupil až napodruhé s Martinem Minaříkem a Zdeňkem Hrubým. Zastavili jsme se ale asi pět metrů pod vrcholem. Podle Nepálců je totiž Kančendženga sídlem bohů a Britové už před padesáti lety slíbili, že na ní “noha bílého muže” nikdy nestane. A to jsme respektovali.

 

3. Broad Peak (2003)

Vylezl jsem ho v rámci druhého pokusu o K 2. Na expedici jsme odvedli tak neuvěřitelnou práci, že dodnes nechápu, kde jsme na to vzali sílu. Ve stěně K 2 jsme byli devětkrát ve výšce nad sedm tisíc metrů a kvůli počasí se vždycky museli vrátit. Z Broad Peaku nás to ten rok zfouklo dvakrát, poprvé z 6800 metrů, podruhé ze 7700 metrů. Vyšlo to až napotřetí.

 

4. Čo Oju (2004)

Vyrazil jsem na ni s “nehorolezeckou partou” dvou běžců. Petr Vavrys byl tehdy reprezentantem v orienťáku, Martin Koukal čerstvým mistrem světa v běhu na 50 kilometrů. Špičkoví borci, a já s nimi nepropadl, i když se hrálo na mém hřišti! Martin se mnou pak stanul na vrcholu bez kyslíku. Je to asi podobně obdivuhodný výkon, jako kdybych já coby “neběžec” vyhrál maraton.

 

5. Šiša Pangma (2004)

Lezli jsme ji alpským stylem méně obvyklou jižní stěnou. Prvních pár set metrů bylo hodně strmých, ale pak už jsme šli na předních hrotech maček a se “zbraněmi” v rukou. V Káthmandú jsem si pak ale musel z palců na nohou strhat zhnisané nehty .

 

6. Nangá Parbat (2005)

Slibovali nám base camp na rozkvetlé louce, ale byl tam metr sněhu. Ten rok jsme totiž přijeli moc brzo. “Zabijácká hora” nás s Petrem Maškem uvítala stylově. Stojíme pod stěnou, v dálce padá lavina, fotíme, lavina se blíží… “Ty vole!” křičíme, když už je lavina přes celý obzor. Asi tři sta metrů před námi byla skála, která ji naštěstí zastavila. No a pak jsme to vylezli.

 

7. Dhaulágirí (2008)

V roce 2006 mě napoprvé odmítla – asi i proto, že se nesešla dobrá parta. Teď jsme ale se Zdeňkem Hrubým stáli na vrcholu. Cestou navíc proběhly dvě záchrany. Pomohli jsme Polákům a Španělům postiženým výškovou nemocí a dostali za to cenu Českého klubu fair play.

 

8. Makalu (2008)

Původně jsem vyrazil na Annapurnu, kde ale tam zrovna panovalo strašné počasí. Makalu ve východním Nepálu byl náhradní cíl a vyšel. A v červenci 2014 jsem pak na K 2 jsem jednoho nepálského Šerpu, který povídá: “Já si tě pamatuju! Žiju v údolí pod Makalu a ty sis tam před šesti lety dával čaj v čajovém stanu naší rodiny!”

 

9. Manáslu (2009)

Ještě půl roku předtím jsem tvrdil, že sám nikdy nepolezu, ale “člověk míní a Manitou se směje”. Abych neztratil sezónu, vyrazil jsem sám. Jenže mně stíhala jedna jobovka za druhou. V horách jsem dostal zánět zubu a natekla mi huba, takže jsem byl celou dobu na antibiotikách. Na poslední chvíli jsem se domluvil s Piotrem Morawskim, že polezeme spolu, ale on těsně před výstupem zahynul na Dhaulágirí. A do toho jsem se ještě dozvěděl, že se z Annapurny už nevrátí kamarád Martin Minařík. Na Manáslu jsem ale nakonec stanul přesně v den svých narozenin, a ten zub mi pak doma vytrhli.

 

10. Gašerbrum II. (2010)

Měl být vlastně jen aklimatizací před pokusem dokončit nedotažený výstup Zdeňka Hrubého a Máry Holečka jižní stěnou Gašerbrumu I. První pokus byl neúspěšný – probojovali jsme se až do 7500 m, ale dál už to kvůli vichřici nešlo. Vyšlo to až napodruhé a po deseti dnech stáli i na jedničce.

 

11. Gašerbrum I. (2010)

Po našem sestupu z Gašerbrumu II. začalo sněžit. Ze zamýšlené jižní stěny to udělalo sci–fi, takže jsme nakonec lezli Japonským kuloárem. Sněhu bylo místy po prsa. V táboře v 7000 m pak v sedm večer přišla SMS, že se kazí počasí. Navzájem jsme se proto vyhecovali, místo do spacáků vlezli do bot a v noci vyrazili. Čekat na ráno, už bychom to nestihli. V poledne už bylo ošklivo.

 

12. Lhotse (2011)

Nejbizarnější vzpomínky mám paradoxně na základní tábor, který je společný i pro Everest. Je to největší base camp na světě. Jeho osazenstvo většinou nejsou horolezci, ale podnikatelé, kteří si jen chtějí udělat čárku, že zdolali Everest – prostě ne moje krevní skupina. Byl jsem tam dva měsíce a prožil přitom mnohem větší samotu než při sólovýstupu na Lhotse.

 

13. Annapurna (2012)

Před odjezdem jsme s Honzou Trávníčkem seděli na tiskovce a vyprávěli, že se nevrátilo asi 12 % horolezců, kteří vylezli na vrchol. Nějaký novinář se přihlásil a povídá: “Pánové, to je jinak, je jich 30 %.”  A já na to Trávovi: “Ty vole! Tak to musíme sehnat ještě třetího…” Lézt na Annapurnu je už prostě ruská ruleta. Moje třináctá osmitisícovka mně ale nakonec stála “jen” jedenáct článků prstů na nohách.

 

14. K 2 (2014)

Paradoxně to byla nejlehčí hora z celé Koruny Himálaje. Všechno perfektně klaplo, ale je fakt, že jsem hodně tlačil. Hezké počasí je v horách strašně vzácné a musí se využít. Jakmile svítí slunce, jdu do toho, co se dá. Čtvrtý den po příchodu do základního tábora jsme proto už stáli na vrcholu.

(foto Wikipedia a archiv Radka Jaroše) A TADY máte 8 důvodů, proč je bezva vzít děti na drsný trek přes Himaláj.