Je neděle, konec října 2008, tři čtvrtě na šest večer. Na železniční stanici ve Wakefieldu v anglickém hrabství Yorkshire se rozsvítilo pár zašpiněných lamp a skrz děravé, zrezivělé konstrukce střech na nástupišti padá jemný déšť. Je tu pusto a prázdno. Až na jednoho muže v ošuntělých hadrech a jednadvacetiletou dívku, která si ze zřejmých důvodů nepřeje zveřejnit své pravé jméno. Média ji překřtila na Louise. Jde zrovna ze služby v místním pečovatelském domově a těší se na večeři, kterou dělá její spolubydlící. Vlak ale nejede. Má zpoždění, nebo Louise přišla pozdě a ujel jí? Neví. „Jdu se podívat k ceduli s jízdními řády, ale najednou koukám, stojí u ní nějakej chlap. Na první pohled je divnej. Špinavej, v každé ruce jednu narvanou žlutou igelitku. Kouří. To je on. Rumun jménem Ali Majlat (Foto: telegraph.co.uk) A teď mě uviděl. Pokládá tašky, mává na mě a druhou rukou ukazuje na ceduli. Vypadá to, že potřebuje pomoct, tak jdu k němu. Ptá se mě, kdy jede příští vlak do Londýna. Mluví dost lámaně, takže mám nejdřív problém mu porozumět. Zjišťujeme, že další vlak pojede až za hodinu. Odcházím od něj pryč, ale on jde za mnou a pořád na mě něco drmolí. Rozumím mu každé druhé slovo. Přestávám s ním komunikovat, ale on to nevzdává. Nejdřív chce, abych s ním šla někam na kafe. Potom mi nabízí, že když se s ním vyspím, dá mi deset liber. Pak dvacet, třicet. Dělám, že ho neslyším. On to nakonec taky vzdává a naštvaně se mračí. Kdykoli ale od něj chci popojít kus dál, jde pořád za mnou. Začínám mít strach. Vytahuju mobil, že zavolám kamarádce. Sakra, mám vybitou baterku. Nejradši bych se z nástupiště vypařila,bohužel jediná cesta je podchodem. Bojím se, že mě tam přepadne. Na protějším nástupišti vidím telefonní budku, ale i k ní bych se musela vydat podchodem. Sedám si tedy na lavičku a snažím se uklidnit. Proč proboha tak hysterčím? Kolikrát už jsem měla pocit, že mě chce někdo přepadnout, a nikdy se nic nestalo.” Ale všechno je jednou poprvé. Louise koutkem oka zahlédla, jak se k ní muž zase pomalu přišoural a zůstal nehnutě stát. Ubíhaly dlouhé minuty ticha a krátkých kradmých pohledů. A pak, když se Louise znovu toužebně podívala na koleje a v duchu přivolávala vlak, dostala strašnou ránu ze strany do tváře. „Byl to tak silný a nečekaný úder, že mě to smetává z lavičky na zem. On do mě okamžitě začíná kopat. A řve. Já taky řvu. Jsem bez sebe vzteky a zároveň mrtvá strachy. Nevím, jestli se lekl mého řevu, ale za chvilku do mě přestává kopat a odchází pomalu pryč. Naštěstí jde na druhou stranu, než je podchod – jediná úniková cesta z toho zatraceného nástupiště. Zvedám se a běžím k podchodu. Místo (zlo)činu (Foto: commons.wikimedia.org) Nestačím ale ani seběhnout po schodech a dostávám zezadu ránu do krku. Přistávám dole pod schody na zádech, on si na mě kleká, kolenem mi drtí žaludek a rukama svírá krk. Propadám beznaději a přestávám bojovat. Lepší bude dělat mrtvou, než se nechat zabít.” Pak ji muž znásilnil. Když byl hotov, zapnul si kalhoty, utáhl pásek a ze země sebral mobil, který vypadl Louise při zápasu z kapsy. Nakonec si v klidu zapálil cigaretu a pomalu vystoupal po schodech nahoru. Louise ještě chvíli ležela, naprosto neschopná se pohnout. Najednou ale zaslechla přijíždějící vlak, což ji okamžitě zvedlo na nohy. Vyrazila nahoru na nástupiště, zabouchala strojvůdcovi na dveře a rychle ze sebe vysypala, co se jí právě stalo. Muž v tu chvíli klidně postával na protějším nástupišti, ale když na něj strojvůdce zařval, zmizel v opuštěné nádražní budově. Trochu jako Praha-Čelákovice, že? Ale je to ve skutečnosti stanice Wakefield-Kirkgate, kde se to celé odehrálo. Vchod do podchodu je vpravo. (Foto: commons.wikimedia.org) Louise vystoupila na další stanici, kde už čekali policisté. Sepsali s ní protokol a pustili ji domů. „Z krve mi pomalu začal mizet adrenalin a tělo vyplavovalo uklidňující hormony. Cítila jsem divnou úlevu, že to mám za sebou a žiju. Chtělo se mi najednou strašně spát a na všechno zapomenout. Když jsem přišla domů, jenom jsem krátce pozdravila spolubydlící, odmítla večeři a šla se vydrhnout do sprchy. Zařekla jsem se, že o tom nikomu nepovím, ani svému příteli, ani rodičům. Nakonec jsem to ale po pěti dnech udělala, když mi volali z policie, že útočníka našli. Zkoušel totiž volat z mého mobilu, takže ho rychle vystopovali.” Ali Majlat je Rumun, který do Británie přijel za svým bratrem Dominicem. Ten zde žije už několik let. Dominic psal domů dopisy, jak je tady krásně, že má suprové bydlení, televizi, spoustu počítačových her a kurzy angličtiny, to všechno zdarma. Za státní peníze. Dominic totiž seděl (a stále sedí) ve věznici Jejího Veličenstva ve Wakefieldu. Byl odsouzen za znásilnění a pokus o vraždu. Ali si tedy povypůjčoval peníze na cestu a nasedl na autobus do ‚země zaslíbené’. Cestou si promýšlel svůj plán – provést v Británii něco, za co ho zavřou stejně jako jeho bratra do fešáckého kriminálu. Ztráta svobody na několik let ho netrápila. Sám už totiž v kriminále několikrát seděl za loupeže a přepadení, jenže v tom rumunském, který se jako fešácký rozhodně nedá označit. Do Británie přijel Ali v červnu 2008, ale do provedení zločinného plánu se mu najednou moc nechtělo. Několikrát se neúspěšně pokoušel najít si nějakou dlouhodobější práci a ubytování, a taky navštívit svého bratra ve vězení. Nakonec ho sebrali za potulku a šoupli do vazby. Žádost o jeho deportaci ale soudce zamítl a v říjnu ho pustili na svobodu. Zamířil opět do Wakefieldu a snažil se dostat dovnitř spolu s nedělními návštěvami. Opět neúspěšně. Řekl si tedy, že odjede do Londýna a znovu zkusí nějak se protlouct. Na nádraží ale spatřil Louise a vzpomněl si na svůj plán. Opuštěné, nehlídané nástupiště se zdálo být ideálním prostorem, kde mohl svůj záměr provést, aniž by ho před jeho dokončením někdo vyrušil. A tak to také udělal. Když pak ještě ten večer dorazil do Londýna, ubytoval se v jednom hostelu kousek od hlavního nádraží Victoria. O pět dnů později začal z ukradeného mobilu volat na různá čísla a při tom se procházel v hale hostelu v dohledu průmyslových kamer. Chytili ho za pár hodin. Nejdřív zapíral, pak tvrdil, že ho Louise k sexu sama nutila, a nakonec se přiznal, že to všechno udělal proto, aby mohl mít zadarmo bydlení a jídlo a naučit se pořádně anglicky. Vězeňské peklo ve Wakefieldu (Foto: www.gov.uk) Soudce, který případ rozhodoval, měl znovu možnost Aliho deportovat a předat rumunským orgánům, ale nevyužil ji. Naopak splnil jeho sen a odsoudil ho k pěti letům vězení do podobného kriminálu s nízkou ostrahou, v jakém sedí jeho bratr. A utíká to... zanedlouho by ho měli propustit. Je jen zvláštní, že jakkoli vzbuzoval ve své době tento případ velkou pozornost a Majlatovi se přezdívalo "bestie" nebo "monstrum", dnes je po mediální pěšině naprosté ticho.   A jestli máte pro podobné příběhy cit, tady je něco podobného - příběh sestřičky, která byla týden zavřená v kufru auta.