Od dob, co internety prodělaly evoluci od řičících modelů přes předražené ADSL k dnešním linkám, které v ČR dosahují průměru 11.2 Mbit/s, se mnoho z nás stalo otroky nekonečných seriálů, převážně z americké produkce. Doby, kdy jsem si musel počkat na další díl Twin Peaks celý týden, jsou nenávratně pryč, a mnozí jsou schopni zkonzumovat za týden až několik sérií čítajících standardně přes 20 dílů po 45 minutách. Vzhledem k tomu, v jakém objemu jsou seriály produkovány a s jakým zpožděním se objevují na našich obrazovkách, je celkem jednoduché na doporučení kamaráda nažhavit torrenty a sosnout zabijáka času celého najednou nebo alespoň dohnat aktuální premiéry, které vysílají v Americe – a pak nezbývá než čekat jako za starých časů. Seriálem Lost (Ztraceni) se za 121 epizod prohnalo celkem slušné množství postav a mnoho průměrných herců si vydělalo na chleba. Televizní stanice chrlí jeden seriál za druhým a těch, které vás zaručeně pohltí, tak paralelně vzniká hned několik. Mnoho milovníků seriálů, rozprostřených napříč všemi demografickými skupinami, je nepoučitelných. Přes několikanásobné zklamání, že jejich oblíbená podívaná ztratila šťávu, nemá žádné zajímavé vyústění a dříve nebo později se z ní stane nastavovaná pitomost, se pouští do dalších a dalších maratonů kvalitně udělané leč laciné zábavy. Paradoxně, v době kdy má člověk konečně přístup téměř ke všemu, co kinematografie za svou skoro stoletou historii vyprodukovala (ať už poctivým kupováním na iTunes apod. nebo volným stahováním přes P2P programy a různá úložiště), tráví nezanedbatelná skupina lidí raději svůj volný čas u seriálů, které na koleni píše hned několik scénáristů najednou a ve kterých se postavy objevují a mizí podle toho, jak hercům končí kontrakty. A které se klidně znenadání zruší, protože jim klesla sledovanost. Přitom existuje tisíce snímků, jejichž kvalita je prověřena časem, kulturním impaktem či jednoduše dohledatelnými recenzemi jak profesionálních kritiků, tak obyčejných diváků. Network (Sidney Lumet, 1976) je nejen skvělým filmem. Poskytuje také možnost s nadsázkou nahlédnout do absurdního pozadí televizního businessu. Problém je, že si málokdo uvědomuje, jak ve skutečnosti valná většina seriálů vzniká. Nejdříve tvůrci vymyslí obecný koncept, který pak nabízejí televizním stanicím. Pokud má nějaká zájem, začne se pracovat na konkrétnějších obrysech a ve chvíli, kdy se proces posune k produkci tzv. pilotu, již musí být poskládána osa týmu, který bude na dalším vývoji pracovat. Pokud se stanici líbí pilot, rozhodne se seriál vysílat. Pokud ne, je zde stále možnost zkusit prodat první díl a práva na seriál jiné síti. V momentě, kdy je rozhodnuto, že se pilot odvysílá, začne standardně několik scénáristů najednou pracovat paralelně na prvních 4 až 6 epizodách – samozřejmě spolupracují, přestože nezřídka vytvářejí dějové linie úplně individuálně. Pokud má pilotní díl opravdu špatné ratingy, seriál se okamžitě stáhne, přestože jsou již další episody v post-produkčním procesu. Ve většině případů však seriál vydrží alespoň do čtvrtiny série, tzn. do 5. či 6. dílu (v onen moment je již napsána obvykle celá půlka série) – zde znovu zasahuje rating index a v případě markantního poklesu jde produkt z obrazovky. Pokud vydrží dostatečná sledovanost více než půlku sezóny, televizní síť ohlásí sezónu druhou, avšak své rozhodnutí může ještě přehodnotit v případě, že přijde nečekaný divácký propad, způsobený například konkurenčním seriálem. Pokud se celý projekt dokodrcá úspěšně na konec první sezóny, většinou dorazí i druhou – tedy znovu, pokud nepřijde vyloženě strmý pokles rating indexu. Podle toho, jak silný a stabilní rating index během druhé série je, se rozhodne, zda se začne pracovat na sérii třetí a tento mechanismus se pak již opakuje. Když si seriál drží stabilní sledovanost tři čtyři sezóny, studio občas vyhlásí i dvě následující najednou, přestože ani to logicky neznamená, že své rozhodnutí nemůže kdykoli změnit. RATING LOST (wikipedia.org) Příkladem seriálu, který se nedostal ani přes pilot, je třeba Lynchův Mulholland Drive. Studio projekt zařízlo po shlédnutí úvodního dílu (ten mívá často metráž celovečerního snímku) a režisér se rozhodl dotočit další materiál a přestřihat původně zamýšlený seriál na film distribuovaný do kin, posléze na home-video atd. Příkladem klasické patlaniny z americké produkce je seriál Lost či chcete-li Ztraceni. Na šesti sériích a 121 epizodách se vystřídalo 33 scénáristů, 26 režisérů a 38 producentů či výkonných producentů. V momentě, kdy se divák tetelil nedočkavostí, jak dopadne určitá zápletka či dějová linie, to velmi pravděpodobně nevěděli ani samotní filmaři. Proto také na sebe seriál nabaloval nové a nové záhady, z nichž valná většina vyzněla do „ztracena.“ Přestože tvůrci celého konceptu byli „pouze“ tři, tak jako tak byli závislí na scénáristech. Někteří odešli za lepším, jiní měli moc vysoké finanční požadavky, jindy v neprospěch studia zapracovala scénáristická stávka (v letech 2007-2008), kvůli níž museli producenti najmout spisovatele, kteří nejsou součástí odborů Writers Guild of America. Jako seriál by se Mulholland Drive od Davida Lynche na festival v Cannes asi nedostal. Soudě dle Twin Peaks by ale patřil rozhodně k tomu nejlepšímu, co momentálně televizní stanice produkují. Podobným případem jako Lost jsou například Prison Break (Útěk z vězení), True Blood (Pravá krev), Walking Dead (Živí mrtví), Weeds (Tráva), Damages (Patty Hewes - Nebezpečná advokátka), Spartacus atd. atd. Samozřejmě existují i méně invazivní druhy seriálů. V ideálním případě epizody vůbec nenavazují - Simpsonovi, South Park, Family Guy, Star Trek (krom Enterprise), většina kriminálních seriálů apod. Pak je tu kategorie, do které spadají například Dexter, X-Files, částečně i Californication. Jednotlivé díly mají svou vlastní zápletku, ale buď jsou série protkané částmi, které skládají ústřední navazující zápletku (X-Files), nebo ohraničující dějová linie problikává jednotlivými epizodami čas od času (Dexter). Poslední důležitou kategorií jsou seriály, které jsou buď adaptací – např. Game of Thrones (Hra o trůny) – nebo jsou psány koncepčně a jedna série rovná se jeden uzavřený příběh. To je třeba případ The Wire, True Detective (Temný případ) nebo dánského Forbrydelsen (Zločin), který Američané tradičně přetočili jako The Killing. Takhle se v USA propagují seriály. Zde například nejufňukanější zabiják, kterého nehrál Tom Hanks - Dexter. Pravdou je, že z komerčního hlediska je třeba kvalitu seriálu měřit dle toho, jak dlouho se udrží ve vysílání. A právě ony zpatlané série, které jsou produktem několika ideově plodných scénáristů a jejichž každý další díl přináší více otázek než odpovědí, mají často největší sílu udržet diváka závislého. Pravděpodobně je na té nepředvídatelnosti něco fascinujícího a samozřejmě se nejedná o nízkorozpočtové projekty, takže je vše po produkční stránce dotažené na úrovni hollywoodského filmu. Na internetových diskuzích např. na ČSFD často čítáte komentáře ve stylu „Ten závěr byla úplná blbost. Neměl jsem se na to vůbec začít koukat.“ Když ale stejný člověk píše to samé již po páté pouze do vlákna pod jiným seriálem, začíná to být smutné – jedná se o seriálového feťáka, který se nikdy nepoučí, nikdy nenechá varovat. Jeden, dva, tři díly a už frčí jako Jiří Kára na heroinu. Pokud zůstaneme u drogové analogie – s koncem seriálu jej čeká „dojezd“ (v podobě upadající kvality a buďto stupidním nebo absolutně neuspokojujícím rozuzlením) a poté „absťák“, který jej nažene do náruče dalšího amerického „produktu.“ Přitom za jednu sérii by člověk stihl zkouknout kompletní tvorbu Orsona Wellese, místo dvou sérií zase vše od Alfreda Hitchcocka. Většina seriálů je dílo profesionálních dělníků, kteří odvedou skvěle svou práci, jejich vyvoněný produkt dělá sám sobě marketing a dokáže diváky pohltit, nicméně nejedná se o umění. Umění má koncept, nehledě na to jak abstraktní, a jeho cílem není pouze krátkodobě zabavit a uměle udržovat pozornost. Ti samí lidé, co se posmívají důchodcům, že se dívají na telenovely a mýdlové opery, tráví čas tím samým v bleděmodrém. Lidová tvořivost nahněvaných seriálových smažek, které prošly dalším zklamáním bez epifanie. Pokud lidé pochopí, že většina seriálů je jen vypočítavý byznys plán, jak udržet diváky co nejdéle u sledování reklam, z kterých celý průmysl žije, možná by nezabíjeli tolik času koukáním a posléze diskutováním s přáteli (kdo, kdy, jak, ve které sérii). Začínáme žít v barbarské době, kdy se i vysoce inteligentní člověk často spíše zeptá na doporučení nějakého seriálu nežli filmu. Seriál zaručí zábavu na mnoho hodin a mnoho dní a člověk se v jeho prostředí začne brzo cítit jako doma, tváří se, že neví, co může čekat, ale přitom ví úplně přesně. Film je těžší – každý kvalitní snímek je něčím jedinečný (i když je od stejného autora) a je nutno naladit se na jeho vlnu, což je třeba dělat opakovaně. Vždy je tu riziko, že něco nepadne do nálady nebo do vkusu. Seriály se stali referentem pro filmový business – hlavním cílem je ve většině případů zabavit a udržet do konce. Ne, že by tomu dříve tak nebylo, ale v rámci aktuální televizní kultury je to nyní ještě markantnější a odráží se to na celkové úrovni kinematografie. Vykašlete se na seriály (i když jsou samozřejmě lepší než pořady o vaření) a dejte šanci některým z tisíců snímků, které již léta ozařují zaprášenou filmařskou vitrínu.