Na začátek trochu teorie a historie – je to zajímavé, jen krapet delší čtení, takže pokud prahnete po konkrétních vitamínech a důvodech jejich písmenného označení, přeskočte na další stranu. Samozřejmě nemusíte hned...

Označení vitamín je stejně mnohoznačné jako třeba dekorace – pod tímhle pojmem si můžeme představit cokoli, třeba od zajímavě tvarovaného šutru přes pestrobarevnou kytici až po drahocennou vázu. Také vitamíny jsou ve své podstatě látky velmi různorodé – jednoduché i složité, pocházející z různých koutů říše organické chemie.

Jenomže to víme teď. V době, kdy se teprve přicházelo na skutečnost, že něco jako vitamíny může existovat, se to pochopitelně ještě nevědělo.

Jste, co jíte – aneb nemoci jsou z toho, co nejíte

Jeho objev sice nebyl vědecky úplně přesný, ale mohl zachránit mnoho životů. V Japonské armádě ovšem panoval názor, že beri-beri je infekční nemoc, a Takaki tak byl za své pokusy a jejich přínos vyznamenán až po dvaceti letech, kdy jejich správnost potvrdili západní vědci.

Že určitá strava může léčit, věděli lidé už od pradávna. Staří Egypťané například ‚ordinovali‘ játra proti šerosleposti, Angličané pak s rozvojem námořních cest přišli nejdříve ke kurdějím a poté na to, že se jim dá předcházet konzumací citrusů nebo zkvašeného zelí. První krůček k opravdovému objevu vitamínů ale udělal Japonec Takaki Kanehiro v době, kdy angličtí a nizozemští kolonisté přivezli do jihovýchodní Asie moderní parní stroje na zpracování rýže. Takaki Kanehiro byl lékař vystudovaný v Británii. V roce 1884 začal zkoumat, proč se mezi vojáky vyskytuje tak nápadně často únava a letargie doprovázená rychlým hubnutím, úbytkem sil, nevzhlednými otoky a srdečními poruchami.

Přišlo mu podezřelé, že tím trpí pouze vojáci nižších hodností, kteří dostávali k jídlu – jako ovšem již dlouhá staletí – pouze rýži. Kdežto důstojníci, holdující tehdy módní západní stravě, zůstávají fit. Provedl tedy pokus s posádkami dvou bitevních lodí. První dostávala jen rýži, druhou krmil vedle rýže také rybami, ječmenem a fazolemi. Zatímco v první skupině onemocnělo přes 160 lidí a 25 jich zemřelo, v druhé skupině jevilo mírné příznaky ‚neznámé‘ nemoci jen 14 lidí. Takaki však nakonec učinil unáhlený závěr – onemocnění způsobuje nedostatek bílkovin.

Stejný problém ve stejnou dobu řešil také nizozemský lékař Christiaan Eijkman v Holandské východní Indii. Navázal na Japoncovy pokusy, jen je nedělal na lidech, nýbrž na zvířatech – nejprve králících a opicích, pak na drůbeži. A vlastně nakonec i na vězních, když už si byl jist, že na „to“ přišel.

Protože jeho cesta byla dlouhá a složitá, plná groteskních omylů. Domníval se, že nemoc nazvanou beri-beri (prý podle slov ze sinhálštiny „nemohu-nemohu“) způsobují mikroorganismy. Krev zemřelých proto napíchával do králíků a opic. Zvířata ale zůstávala zdravá. Usoudil, že nemoc potřebuje delší čas k inkubaci, proto zvolil za vhodnější pokusné tvory mladá kuřata, která jsou ještě ‚slabá‘ a nemoc by se u nich mohla vyvíjet rychleji.

A opravdu, krví infikovaná kuřata brzy začala jevit známky nemoci, stejně tak ale kuřata neinfikovaná. Oddělil tedy obě pokusné skupiny od sebe, protože se domníval, že se nemoc musí přenášet i pouhým kontaktem. Jenže i poté onemocněly obě skupiny. Podle Eijkmana muselo být tedy infikováno celé stavení, v němž pokusy prováděl, a přemístil se jinam. Opět jedné skupině vpíchl ‚nakaženou‘ krev a druhé ne. Jaké bylo jeho překvapení, když neonemocnělo ani jedno kuře. Byl z toho zmaten, a když se pak dozvěděl, že na starém místě byla kuřata krmena vařenou a na novém nevařenou rýží, točila se mu z toho hlava ještě víc.

Nakonec trvalo devět let, než přišel na to, že nemoc beri-beri způsobily v podstatě výše zmíněné parní stroje na zpracování rýže. Ty zbavovaly rýžová zrna slupek a veškerých jejich zbytků. Jenže právě v nich byla látka, jejíž nedostatek nemoc způsoboval. Nazval ji antiberi-beri faktor, protože se ve skutečnosti domníval, že samo rýžové zrno je jedovaté a látky ve slupce brání tomuto jedu působit.

Lidé s příznaky beri-beri a první objevitel příčiny tohoto onemocnění Dr. Christiaan EijkmanO rok později navázal na jeho práci anglický biochemik Frederick Hopkins, který popsal další podobné příklady, kdy potraviny či určité jejich části obsahují životně důležité látky. Nazval je „doplňkové faktory“. O název „vitamín“ se pak zasloužil polský vědec Kazimierz Funk. Komplex látek zvaný antiberi-beri sice už krátkou dobu předním izolovali Japonci, ale kvůli špatnému překladu jejich zprávy do němčiny tento objev zapadl.

Funk byl další (v Evropě první), kdo účinnou směs látek z rýžových slupek získal, analyzoval a vymyslel pro ni název vita (život) a amin (dusíkatá skupina). Vitamín se stal brzy synonymem pro dřívější „doplňkový faktor“, ačkoli se současně s objevem dalších životně důležitých látek začalo ukazovat, že ne všechny vitamíny obsahují aminovou skupinu. Bylo ale pozdě už něco měnit, vitamíny byly na světě.

Na další straně je probereme pěkně postupně, vitamín po vitamínu, písmeno po písmenu...