Milulý rok se objevila zpráva o tom, jak čeští filmaři Petr Nikolaev a Jiří Průša cestovali po Sibiři po stopách československých legionářů, o nichž chtějí v roce 2017 natočit film. Filmaři v Jekatěrinburgu navštívili místo, kde bolševici povraždili carskou rodinu týden před tím, než do města po železnici dorazili legionáři. Nikolaev a Průša tvrdili, že: „Na tom místě je skoro nepatrná deska u chodníku v trávě na místě domu, v němž se tragédie odehrála. Srovnání s Leninovými památníky a sochami v Simbirsku je docela tristní,“ uvedli Nikolaev a Pruša.

Je to lež, nebo pan Nikolaev a Průša byli v jiném Jekatěrinburgu než já. Dům kupce Ipaťjeva, kde byl car s rodinou zastřelen, byl sice zbořen v roce 1977, ale na jeho místě byl postaven v roce 2003 Chrám na krvi, který je zároveň muzeem, kde si Rusové připomínají svojí krvavou historii. Ve stejném roce se zde například sešel německý kancléř Gerhard Schröder s ruským prezidentem Vladimírem Putinem.

Tato "malá" chyba českých filmařů dobře ilustruje rozporuplný pohled, který má česká laická i odborná veřejnost na legionáře, stejně jako na české vojáky, kteří až do konce "Velké války" bojovali za Rakousko-Uhersko.

Právem se bojím, že připravovaný film bude tendenční, respektive adorující menšinový zážitek několika desítek tisíc Čechů, Slováků (a také českých Němců) sloužících v legiích a že zcela bude potlačena role více než milionu Čechů, bojujících pod císařským orlem. Záleží totiž na úhlu pohledu. Když na jekatěrinburském hřbitově najdete pomník legionářům, máte dvě možnosti. Buď jej vyfotíte s odstupem a získáte pohled na zanedbaný hřbitov plný mlází, nebo jej vyfotíte v detailu a máte snímek pietně udržovaného pomníku.

2.jpeg

Chrám na krvi - velkolepý pomník, nikoliv malá destička v trávě (Foto: wikipedia.org)

Když jsem v roce 1995 publikoval v Lidových novinách článek na téma "Je lepší bojovat v armádě demokratického státu, nebo v armádě nedemokratického státu?", ozvala se mi skupina starších čtenářů, že by se se mnou chtěli setkat v pražské hospodě U parlamentu. Po hodině diskuze, kdy jsem se snažil argumentovat věcně, my bylo důrazně řečeno, že kritika legionářů je národní svatokrádež a dostal jsem pěknou ránu pěstí do nosu od brunátně rozčileného důchodce.

3.jpeg

Pietně udržovaný pomník leginářům v Jekatěrinburgu (Foto: Pavel Vondráček)

Od facky uběhlo dvacet let, ale obávám se, že se k legionářské problematice stále přistupuje s emocemi, nikoliv s odstupem. Níže si můžete přečíst fiktivní rozhovor zastánců protilehlého tábora. Dobré téma na diskuzi v hospodě. A na facku.

Proboha, snad nepovažuješ Rakousko-Uhersko za demokratický stát?

Někomu je milejší, když je sám, někdo má rád společnost. Někdo chce mít Česko samostatné, někdo ho vidí rád v Evropské unii. Do roku 1918 jsme vlastně už v jedné unii byli. A když se podíváte pořádně, byl český lev na čestném místě! Ale ano, ovšem nejdříve popořadě: Češi žili do roku 1918 ve státě, kterému se neoficiálně říkalo Rakousko-Uhersko. To je první pojmové zmatení. Oficiálně se totiž tento stát jmenoval Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské. Všimni si, že už ve jméně státu není přítomen žádný nacionální prvek – ani moc nemohl, když v tom státě žilo přes 11 hlavních národností a císařská rodina, přestože mluvila německy, se nepovažovala za Němce, ale za Rakušany, myšleno ve státním smyslu. Něco jako Švýcaři – nejdříve jsou Švýcaři, a až pak Němci nebo Francouzi a Italové.

Byl ale přece velký rozdíl mezi monarchií a republikou!

Sto halířů tvořilo za monarchie jednu korunu. Československo vděčí za prvních deset svého života především nenásilnému rozchodu se starým císařstvím. Ne. První republika vlastně nebyla ničím jiným než pokračovatelem bývalého státu. Lišila se však výrazně v jedné věci, a to v rétorice a v hodnocení předchozího státu. Je to podobné, jako když se dva manželé rozvádějí a u soudu každý vypráví svůj příběh. Jsou to dva odlišné pohledy, podávaný každý z jiné strany, ale pořád je to jeden jediný příběh. V Československu zvítězil příběh vítězů, příběh republikánů a nacionalistů, kterým se podařilo prosadit svoji verzi nejen v politice, ale i do učebnic historie, do novin a jiných médií a nakonec i do obecného povědomí. A tak jsme nějak zapomněli, že každá mince má dvě strany a po těch letech se ani neptáme sami sebe, zda to za toho Rakouska bylo opravdu tak špatné, jak nám dlouhá desetiletí naši učitelé historie tvrdili.

Když to císařství a království tak bráníš, co dobrého podle tebe dalo Čechům?

Třeba toto: - zákony nové republiky byly kompletně převzaty z předcházejícího státu a mnohými se řídíme dodnes. - většina uměleckých institucí, jako je Česká filharmonie, Národní muzeum, UMPRUM, Česká akademie věd a desítky dnes krajských a okresních divadel a muzeí vzniklo za Rakouska. Malý poddotek: když se stavělo Národní divadlo, hlavní tíhu financování nesl stát a potom soukromé dary, z nichž ty největší věnovali členové císařské rodiny, především samotný císař František Josef. Lidové sbírky byly nepodstatné. - školství za první republiky fungovalo dál na pevných základech převzatých z Rakouska. - parlamentní systém byl převzat ze starého císařství, kde byl již roku 1906 přijat zákon o všeobecném, přímém, rovném a tajném volebním právu pro zletilé muže. Ano, je pravda, že za první republiky mohly volit už i ženy. To byl významný posun, když si uvědomíme, že ve Francii mohly ženy volit až v roce 1945 a ve Švýcarsku až v roce 1971. - armáda, její rozdělení, řízení i velení, byla i přes silný francouzský vliv de facto kopií armády rakouské. Většinu vyšších kádrů i nadále tvořili bývalí císařští důstojníci. - nezávislý soudní systém fungoval stejně jako před rokem 1918. - dokonce pravidla společenského styku a chování měla své kořeny ve starém císařství. Narvané Václavské náměstí při návštěvě císaře Františka Josefa. Myslíte si, že kdyby Češi byli skutečně utiskováni, jak nám tvrdí učitelé, že by přišli v tak hojném počtu? - čeština byla za monarchie v českých zemích rovnoprávným jazykem stejně jako němčina. Za Rakouska totiž nebyl zaveden tzv. úřední jazyk. To, že se němčina používala především, vycházelo z tradic a právního obyčeje: němčina fungovala jako lingua franca, bylo to prostě ekonomicky výhodné. Čeština byla ale používána nejen v obyčejném životě, divadle, literatuře a novinách, ale i na úřadech. Právě až první republika stanovila v roce 1920 tzv. úřední jazyk, kdy se stává „jazyk československý státním, oficielním jazykem republiky“. Tedy žádná slovenština, ani čeština, jakási českoslovenština. Byl to samozřejmě účelový zákon, protože v první republice bylo Němců více než Slováků.

Mělo podle tebe "bourali jsme vesele to Rakousko zpuchřelé" smysl?

Poslední rakouský císař a český král Karel. Čestný muž, který uměl česky a snažil se ukončit válku. Kdo z Čechů si na něj dnes vzpomene? Zda měl onen ‚rozvod‘ význam pro obyvatelstvo jako takové? Mám pocit, že jsme spíše ztratili. Například toto: - jednotný velký ekonomický trh. Na místě bývalé monarchie vznikly národní státy a s nimi cla, daně a byrokratické překážky. - z velkého mohutného státu se stala menší země obklopená nepřáteli – Německem, Polskem, Maďarskem. - ztratili jsme napojení na významné vědecké instituce ve Vídni a dalších městech bývalého mocnářství. - první republika začala prosazovat spíše národnostní princip než občanský. To znamená, že na prvním místě už nejste vy jako člověk, ale jako příslušník národa. Což se dnes z odstupu jeví jako zastaralé. - stali jsme se de facto protektorátem Francie, vydáni napospas velmocem a nakonec jsme ztratili i tu samostatnost natolik, že za druhé války byla ohrožena přímo fyzická existence českého národa. - zesláblé Československo se pak stalo snadnou kořistí Ruska/Sovětského svazu a ve svém důsledku jsme tak přišli o dosud nenahraditelné hodnoty a bohatství – lidem byl ukraden majetek, příroda byla poničena, města zchátrala a jak zpíval Karel Kryl: "Nad tichou zemí vrčí netopýři." Když si k tomu přidáme i nenahraditelnou ztrátu židovské populace (kulturní a finanční elity) a také vyhnání milionů Němců s jejich vyspělým průmyslovým a obchodním know how, je otázka, zda vznik Československa stál za to.

Počkej, ty bráníš Sudeťáky?

Ano, a teď se na mě vrhni, že si to Sudeťáci zasloužili. Na to ti odpovím takto: Když zabiješ souseda, půjdeš do vězení ty. Není důvod, aby do vězení šla tvoje žena, tvoje děti, rodiče, strýček, babička atd. A když se sudetský Němec dopustil násilí na českém národě, měl být odsouzen on, a ne, že se vyženou všichni, včetně dětí a starců. Tomu se říká etnická čistka. A argument, že volili Henleina? Ano, volili, ale to bylo ve svobodných volbách. A že potom volili Hitlera? Ano volili, pod nátlakem a strachem a ještě před tím, než vypukla válka. A co Češi a Slováci, kteří po válce volili komunisty, tedy lidi, kteří měli na rukou po celém světě ještě více krve? Dej pokoj s těmito argumenty – princip kolektivní viny je odsouzeníhodný.

Jste už také nervózní, zda tedy byli legionáři zrádci, nebo čestní lidé?

Kolik Čechů narukovalo za první světové války do císařské a královské armády?

Váš prapradědeček? Mnohem větší pravděpodobnost, že byl v císařské armádě než legionářem v Rusku. První světové války se zúčastnilo cca 70 milionů vojáků. Padlo a na následky zranění jich zemřelo přibližně 10 milionů. Rakousko-Uhersko jich do války poslalo 9 milionů. Přibližně milion sto tisíc se z bojišť nevrátilo. Českých vojáků bylo (bez sudetských Němců z českých zemí) odhadem 1,4 milionů a z nich padlo cca 140 tisíc vojáků.

Cože, tolik bylo mrtvých českých vojáků za první války? Kolik potom bylo legionářů?

Legionáři ve Vladivostoku. Hrdinové, nebo zrádci? V každém případě prostí lidé, kteří často neměli potuchy, za co a pro koho bojují. Vstup do legií pro ně často byl vykoupením z děsivého zajetí. Neexistuje přesný údaj, ale ty nejvyšší odhady se pohybují kolem 100 tisíc. Padlo jich 5152. Velkou část legionářů tvořili ale občané Francie a Ruska českého původu, nikoliv tedy česko-rakouští vojáci. Mnoho legionářů po konci války z armády vystoupilo, protože jejich cílem nebyl vznik Československa, ale dostat se domů.

Kolik bylo zajatců – českých vojáků v rakouských uniformách?

Předpokládá se, že kolem 400 tisíc.

A to znamená?

To znamená, že československých legionářů bylo ve srovnání s vojáky v císařské armádě minimum. Ne všichni, kteří padli do zajetí, se přidali k legiím. A ne všichni, kteří se stali legionáři, to dělali proto, že chtěli bojovat proti císaři.

Můžeme je tedy považovat za zrádce?

Těžko hodnotit po tolika letech. Pravdou ale je, že na ně jako na zrádce bylo tehdy nahlíženo nejen rakouskou státní mocí a důstojníky, ale i samotnými prostými vojáky.

Proč?

Někteří se na ně jako na zrádce dívali proto, že zradili přísahu (a to se ve slušné společnosti nedělá) a stříleli po svých druzích ve zbrani, proti svým bratrům, otcům a kamarádům. Druzí jim vyčítali, že bojují na nesprávné straně.

Jak to?

Tehdejší Německo a Rakousko byly demokratické státy, stejně jako Francie a Británie. Francie byla navíc centralizovanější zemí s drsnější byrokracií než Rakousko. Ale především – Rusko bylo nedemokratickým samoděržavím, kde se o občanských právech nedalo vůbec mluvit. Z tohoto pohledu byl mnohými vojáky vstup do legií považován za zradu nejen na spolubojovnících, ale za zradu na vlasti a u těch vzdělanějších i za zradu na demokratickém režimu. Bojovat za tehdejší ruské impérium bylo i v té době považováno ze nemorální.

Ale legie měly Masaryka.

To ano, jenže nezapomeňme, že dosud nejsme schopni postavu TGM kriticky zhodnotit. Kdokoliv na něj někdo vznese kritiku, je druhými slovně seřván, že kritizovat tatíčka je nepřípustné. Je zajímavé, že mnozí zahraniční historici vidí v TGM nejen vzdělaného profesora, ale také nacionalistu, který upřednostňoval národ nad historickými tradicemi a vazbami.

A co jeho syn?

Otec Masaryk Rakousko boural, syn za něj bojoval. Paradox. Jasně. Budoucí ministr zahraničí Jan Masaryk sloužil v letech 1915- 1918 u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, válku skončil v hodnosti poručíka a dokonce obdržel medaili za statečnost 2. třídy.

Čeští vojáci v císařské armádě tedy byli ...

... ano byli, a byli loajální. Legionáři představují menšinový zážitek, o kterém se ale všude mluví. Většina českých vojáků však byla věrná přísaze císaři a ani je nenapadlo vstoupit do legií. O nich se však mluví až nyní, v souvislosti se stým výročím začátku první, tedy Velké války. Ještě týden po vzniku Československa bojovali na italské frontě sta tisíce českých vojáků a to i v situaci, kdy Maďaři a Rakušané již opouštěli bojiště. I podle slov rakouských důstojníků byli Češi skvělými a věrnými vojáky.

Ale také dezertéři?!

Ne, skutečně, toto není skutečný český voják! Český voják, ať už legionář, nebo "císařský", byl statečný a dobrý. Rozhodně to nebyl Švejk, to je jen Haškova legenda. Ano, byly případy dezercí, ale nijak se to nevymykalo z normálu. Nesmíme zapomenout, že na ně silně působila ruská propaganda a že každou dezerci zvýraznili němečtí nacionalisté. Přesto byl český voják dobrý voják a je škoda, že pro nás dnes naše vojenské tradice začínají až v roce 1918. Dobrovolně jsme se odřízli od starobylých dějin českého vojenství. Stojím si za tím, že český voják byl po celá staletí jedním z nejlepších v Evropě. Ten armádní marasmus podle mne začal příklonem k legionářské tradici a odvrhnutím minulosti.

Kdo vlastně první válku rozpoutal?

My jsme se učili za první republiky a za komunistů, že Německo a Rakousko. To je ale dnes překonaný pohled. Konference historiků konaná v padesátých letech v belgických lázních Spa konstatovala, že viníkem není ani Srbsko, ani Francie, Německo nebo Rusko, ale že se jedná o rovnoměrně rozloženou vinu, protože v tehdejší Evropě existovalo více než 20 latentních konfliktů, které jednotlivé státy chtěly vyřešit, a válečný konflikt tak vyhovoval všem. Rozbušku do sudu s prachem pak vhodil srbský nacionalista Gavrilo Princip, který zabil následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho českou manželku Žofii.

Byli tedy čeští legionáři zrádci českého národa?

Když hodíme takto pojatou otázku v hospodě na stůl, strhne se rvačka. Někteří budou tvrdit, že za nedemokratické Rusko se nebojuje, že přísaha se nezrazuje, že legionáři nás dohnali do náruče Francie a Británie, které nás pak zradily v Mnichově, a že upřednostnili nacionalistický princip před principem obecným, kdy na prvním místě je vlast (myšleno území, kde žijeme bez ohledu na jazyk), a nikoliv národ. Druhá strana bude argumentovat, že Češi tak dostali šanci žít sami ve svém vlastním státě. Jenže ten stát nebyl jejich. Češi tvořili v Československu sotva polovinu – Němci, Slováci, Poláci, Maďaři a Rusíni tenhle stát moc za svůj nepovažovali a brzy z něj taky odešli.

Takže pánové, rvačka začíná!

A TADY si přečtěte, jak si Lidl zahrává s duchem Gustáva Husáka.