Žádný český zákon nezakazuje, abyste si ustlali "pod širákem", a to dokonce ani v chráněném území či v rezervaci (pokud ovšem neopustíte turistickou značku). A co není zákonem zakázáno, je podle ústavy povoleno. Přespání venku má většina z nás spojeno s příjemným pocitem, vyvolaným mihotavými odlesky plamenů na kmenech stromů. Oheň zahání tmu, včetně té v duši. Jenže pokud vás ochranář, strážce národního parku nebo lesák chytne u ohně, na rozdíl od bivakování ho nemůžete slušně, ale důrazně vyzvat, aby vám dal pokoj.

Oheň už prostě "neukecáte". Jeho zapálením jednoznačně porušujete zákon, a to často hned tři zákony najednou. V rezervacích, národních parcích a chráněných krajinných oblastech zakazuje mimo vyhrazená místa rozdělávání ohně zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.

Navíc je tu ale ještě lesní zákon lesní zákon 289/1995 Sb., který zakazuje "kouřit v lese, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa a také odhazovat hořící nebo doutnající předměty". Oheň si podle něj nesmíte zapálit blíž, než padesát metrů od okraje lesa. A konečně se můžete snadno dostat do rozporu i se zákonem 133/1985 Sb. o požární ochraně, který říká: "Každý je povinen počínat si tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku požáru, neohrozil život a zdraví osob, zvířat a majetek."

Vypálený kruh

Tohle sice není kruh, ale i ze čtverce lze udělat vypálený kruh. V každém případě by jste měli rozdělávat oheň takto. Ale kdo by se s tím páral, co?

Dejme tomu, že nejste v chráněném území ani v "obyčejném" lese. Chcete si udělat oheň třeba někde na louce u vody, na okraji pole nebo u cesty. I v tom případě ale potřebujete souhlas majitele pozemku – opět na rozdíl od přespání pod širákem. V případě soukromníka je slušnost se zeptat, v případě obecních pozemků zjistit, jestli není rozdělávání ohňů zakázáno místní vyhláškou. Co si budeme namlouvat – většina příznivců outdooru se s ničím takovým neobtěžuje a prostě škrtne sirkou. Zjednodušeně tedy můžeme shrnout, že oheň v přírodě je vždy ilegální a čistě formálně si ho můžete zapálit jen na místech k tomu určených. K zákonům ale přistupuje i něco, co se dá vznešeně nazvat "vnitřní kompas". Můj osobní názor je, že v lese, v horách nebo pod pískovcovým převisem zapaluje vatru jen kazisvět, který má právem dostat pokutu. I když jsem to kdysi v trampských začátcích velmi často dělával, dnes se za to stydím. Přinejmenším v Česku, kde jsou lesy málo hluboké, hory málo vysoké a pustiny málo pusté. Večerní oheň v liduprázdných ukrajinských či rumunských horách, táhnoucích se od obzoru k obzoru, to je něco jiného. Lidí, kteří vypálí černý kruh, je tam tak málo, že to příroda průběžně stačí likvidovat. Představte si ale, že by si v Prachovských skalách nebo v Krkonoších rozdělal oheň každý, kdo vyrazí ven... V tomto případě tedy víc než kdy jindy platí známá etická maxima filozofa Immanuela Kanta: "Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy platit, jako princip všeobecného zákonodárství."

Uzavřený oheň?

Klasika. Papír, co odletí, tráva, co se rozfouká, otevřená suchá krajina. A hoří.

Oheň je krásný, ale zbytečný – na plynovém vařiči uvařím rychleji a efektivněji. Neočoudím si ešus a neriskuju, že mi jedna jediná jiskra zničí novou goráčovku, softshellku nebo flísku (všechny tyto úžasné materiály se také "úžasně" propalují). Teoreticky ale porušuju zákon i s vařičem, protože se v něm doslova mluví o "otevřeném ohni".

Ten termín je klasicky úředně kluzký. Každý oheň je přece "otevřený", protože potřebuje vzduch a nehořel by. "Uzavřený oheň" je z logického hlediska nesmysl, oxymoron – něco jako pečený sněhulák, suchá voda nebo archivní burčák. Bráno ad absurdum byste tedy v lese nebo v chráněném území nesměli vařit ani na vařiči. Reálný svět ale naštěstí funguje jinak.

Pokud nenarazíte na "aktivního blbce", s vysokou pravděpodobností vás za to nikdo honit nebude. Nutno ovšem dodat, že zákon jistou logiku přece jen má. Své o tom ví český cestovatel Jiří Šmiták, který na jaře 2005 nešťastnou náhodou zapálil chilský národní park Torres del Paine. Na treku si na benzínovém vařiči MSR vařil polévku.

"Náhle se zvedl silný vítr a plameny přeskočily na trávu," popsal později. "Ta tam rostla jen sporadicky, a tak jsem předpokládal, že těch pár plamínků udusím rychle a bez problemů. Okamžitě jsem na ně nalil veškerou vodu, kterou jsem měl připravenou na vaření. Vítr však náhle zesílil a oheň se rozhořel brutální rychlostí. Tráva hořela jako politá benzínem. Začal jsem do ohně mlátit nádobami na vaření a dupat po něm nohama, ale asi za 15 sekund jsem musel začít utíkat a házet věci pryč ze zamýšleného místa vaření. Bylo jasné, že to neuhasím. Narychlo jsem proto naházel všechny věci do batohu a utíkal z dosahu ohně..."

Podzemní požár

Tohle je sice trochu vzdálené od tématu, ale zatímco v Evropě se nad ohněm pečou buřty, v severní Americe děti milují opékané marshmallow. Zkusili jsme a není to špatné!

Jiří Šmiták sice o požáru ihned uvědomil správu parku, ale nedalo se už nic dělat. Oheň zničil sto šedesát čtverečních kilometrů přírody. Z toho je vidět, že opatrnosti není nikdy dost. K nehodě může dojít, i když neporušíte žádný zákon, vyhlášku ani návštěvní řád. Natož pak, když nějaký trouba rozdělá oheň na suchém jehličí ve vyprahlém srpnovém lese přímo pod korunami stromů (což jsem viděl loni v Orlických horách). Když les rovnou nechytne plamenem, může se stát to, co popisuje nejmenovaný účastník internetové diskuse.

"Na rozdělávání ohně v lese bacha!" píše: "Hlavně přímo na jehličí to je hazard, protože se oheň šíří v suché hrabance i pod zemí, a to i několik metrů do šířky. Mám s tím bohužel osobní zkušenost. S kamarády jsme na vandru oheň zadusili hromadami sněhu. Po týdnu jsme na místě našli vypálené kolo v průměru asi pěti metrů a okolní stromy zuhelnatělé od kořenů. Šok! A to bylo v zimě, člověk by řekl, že všechno musí být vlhké a málo vznětlivé. Díkybohu to nehořelo plamenem, ale jen to tak pomalu doutnalo, a nakonec se to zastavilo samo..."

Čtenáře nepovažuji za malé děti. Vysvětlovat zásady, jak v přírodě nic nezapálit, proto považuji za zbytečné. Takže jen osobní rada: ideální je vykrojit drn ve tvaru čtverce (tahat sebou lopatku je zbytečné, postačí mačeta nebo větší nůž). Drn pak dáte na stranu a ve vzniklé prohlubni pak rozděláte oheň. Když po uhašení drn vrátíte na místo, nikdo nic nepozná. Ale jak už jsem řekl, z Česka s tím už dnes moc zkušeností nemám. Čtu totiž Kanta a v přírodě se nechovám jako hovado.

Připraveno ve spolupráci s časopisem o aktivitách v přírodě Outdoor (www.ioutdoor.cz).

A když už budete někde u ohně v přírodě, zůstaňte na místě a přespěte pod širákem. To už vám totiž nikdo zakázat nemůže, jak je skvěle vysvětleno ZDE.