„Na cestě k vrcholu Everestu jsem prošel kolem dvou čerstvých mrtvol. Ti lidé si uvědomovali, že umírají, ale už neměli síly odplazit se stranou. Zůstávali ležet připoutaní k lanu a ostatní horolezci přes ně překračovali. Jednoho z dalších ležících na cestě jsem poznal. Byl to Aydin Irmak z Turecka, seznámili jsme se v táboře. Byl v bezvědomí, neměl rukavice ani kyslík. Dokonce sundal i helmu. Vzdal to a čekal na konec. Ostatní procházeli kolem něj, ale já jsem si uvědomil, že pokud to udělám taky, určitě zemře. Věděl jsem, že se musím pokusit o jeho záchranu..."  

Šli dál svou cestou

Nadav Ben Yehuda na vrcholu Everestu Nejde o vymyšlený příběh, ani to není historka z dávné minulosti. Stalo se to v květnu 2012. Čtyřiadvacetiletý Izraelec jménem Nadav Ben Yehuda tehdy vzdal pokus o výstup, aby zachránil tureckého horolezce. K vrcholu mu přitom zbývalo pouhých tři sta výškových metrů. Kdyby dal přednost osobním ambicím, stal by se nejmladším Izraelcem, který kdy Everest zdolal. Rozhodl se ale zachránit lidský život. Většina horolezců, které Nadav během svého devítihodinového sestupu s Irmakem do základního tábora potkal, odmítla jakkoli pomoct. Raději nereagovali, uhýbali pohledem a šli dál svou cestou. A jak se ukazuje, není to vůbec nic neobvyklého. Z největší hory světa se během posledních let stal cirkus, který láká další a další zájemce a vybírá si svou krutou daň. Rozhodně nejde o ojedinělý příklad. Jihoafričan Andre Bredenkamp po svém úspěšném zdolání Everestu v roce 2004 vzpomínal: „Byla to moje první osmitisícovka. Nutil jsem se, abych to nevzdal. Na každý můj krok připadalo deset až patnáct nádechů. Ten den zemřeli tři Korejci. Jeden z nich si zlomil nohu. Kolem něj stálo několik lidí a on je prosil, aby ho opustili. Podívali jsme se na sebe a šli dál. Nikdo ho nemohl odtáhnout dolů či nějak pomoct, neměli jsme na to sílu. Sami jsme jen stěží stáli ve vzpřímené poloze. Byla velká zima a málo kyslíku. Zakryli jsme ho náhradní bundou a zasypali sněhem. Řekli jsme mu, aby usnul a klidně zemřel..."  

Smrt online

Mark Inglis se na Everest vydal bez nohou Další mediálně velmi známý případ se odehrál v roce 2006. David Sharp, učitel matematiky z britského městečka Gainsborough, si u společnost Asian Tracking objednal samostatný výstup na Everest. Zaplatil pouhých 6200 USD, tedy asi pětinu obvyklé taxy. Stačilo mu to jen na základní podporu, to znamená na stan a kuchaře v základním táboře. Neměl dokonce ani vysílačku pro spojení se zástupcem Asian Tracking. Na cestu se vydal jen s minimálním vybavením, místo běžně doporučovaných pěti lahví s kyslíkem nesl pouze dvě. Na vrchol dorazil. Během zpáteční cesty, ve výšce 8500 metrů, ho ale opustily síly. Ukryl se v malé jeskyni. Ostatní procházeli kolem. Prý si mysleli, že jen odpočívá. Na cestě k vrcholu ten den tělo umírajícího Angličana postupně překročilo přes čtyřicet horolezců. Jedním z nich byl slavný a médii sledovaný horolezec Mark Inglis, zdolávající Everest bez nohou, na protézách z uhlíkového vlákna. Nabídl Davidovi kyslík a šel dál. Později řekl: „David už byl téměř mrtvý. Neměl kyslík a ty jeho rukavice... V takových rukavicích není možné na Everestu přežít. Dali jsme mu kyslík, ale bylo už příliš pozdě. Šli jsme dál. Přede mnou kolem něj prošlo devětatřicet lidí a nikdo se ani nezastavil. Já se snažil pomoci, jak jsem uměl. V takové výšce mozek bez kyslíku téměř nefunguje. Je to natolik náročné, že vám na pomoc jiným nezbývají síly. Lidé si myslí, že hlavní je dostat se na vrchol, ale hlavní je přežít. To byl můj cíl. A asi se neshodoval s cílem Davida Sharpa..." Deset hodin poté k vrcholu dorazila další výprava. Její součástí byl i filmový štáb připravující dokument pro Discovery Channel. Umírajícího Davida natočili a zkoušeli s ním udělat rozhovor, který byl ale velmi stručný. „Kdo jsi?" „Jmenuji se David Sharp, jsem tu s „Asia Tracking" a jen se chci trochu vyspat..." Filmaři mu dali lahev kyslíku a nechali ho svému osudu. David Sharp zemřel. Inglisovo vyjádření pak pobouřilo horolezeckou komunitu. Byl na cestě k vrcholu, kyslíku měl dostatek, takže rozhodně nešlo o život, nýbrž o rekord. Riskoval jen a pouze svou šanci dosáhnout vrcholu. Sir Edmund Percival Hillary vydal v 23. května 2006 prohlášení, ve kterém apeloval na všechny alpinisty, kteří prošli kolem umírajícího Davida Sharpa: „V naší expedici v roce 1953 bylo naprosto nemyslitelné, abychom nechali umírat někoho, kdo se ocitl v nesnázích. Lidé ztratili ponětí o lidských hodnotách. Náročnost pohybu ve velké výšce není omluvou. Zdá se mi, že celkový stav expedic na Everest je hrozivý. Lidé mají jediný cíl – za každou cenu se dostat na vrchol. Nezajímá je nikdo, kdo potřebuje pomoc. Ale lidský život byl, je a bude daleko důležitější než vrchol hory."  

Zelené boty

Spí tam už několik let... Vzhledem k vysoké finanční náročnosti evakuace zůstávají těla zesnulých většinou ležet na místě smrti. Často dokonce slouží jako orientační body pro ostatní alpinisty. Jedním z nejznámějších příkladů je tělo indického horolezce Tsewanga Paljora, který spolu s dalšími dvěma zemřel při sestupu z Everestu v květnu 1996. Skupina horolezců z japonské univerzity Fukuoka musela tehdy čelit obvinění ze strany indo–tibetské pohraniční služby, podle které japonští horolezci na své cestě k vrcholu zcela ignorovali a obloukem obcházeli její umírající příslušníky. Americký spisovatel John Krakauer, který ten den Everest úspěšně zdolal, ve své knize Peklo blízko nebe píše: „Nebylo řečeno jediné slovo, nepodělili se ani o vodu, ani o jídlo, ani o kyslík. Japonci šli dál..."  Obvinění byla postupně stažena a oficiální verze událostí udává, že „nedorozumění vzniklo kvůli poruchám ve spojení mezi indickými horolezci a jejich základním táborem". Nepříjemné pachuti se ten příběh ale už nikdy nezbaví. "Výška nad 8000 metrů není místem, kde si lidé mohou dovolit morálku," shrnul to japonský alpinista Eisuke Shikegawa. Tělo Tsewanga Paljora dnes pro ostatní značí výšku 8500 metrů. Slangově se tomuto bodu s notnou dávkou cynického humoru přezdívá „Green boots". To kvůli jasně zeleným horolezeckým botám, které měl Paljor ten den na sobě a které dodnes čouhají ze sněhu. Kolem těla jsou poházeny prázdné kyslíkové bomby.  

Pohřbí je někdo?

Na Everestu dnes leží asi dvě stě těl. Stále častěji se proto ozývají hlasy žádající jejích vyzvednutí a řádný pohřeb. Ruský horolezec Alexander Abramov shrnuje: „Na jednu stranu jsou mrtvoly na trase dobrým příkladem. Připomínají nám, že člověk musí neustále dávat velký pozor. Každý rok stoupá počet pokusů o výstup, takže statisticky bude stoupat i počet těl. To, co je pro nás v běžném životě naprosto nepřijatelné, se ve velkých výškách považuje za samozřejmost. Nadále už ale nejde chodit mezi desítkami mrtvých, ležících všude kolem, a tvářit se, že je všechno v pořádku..."  

"Bílý zabiják" Mt. Blanc

Brňáci na vrcholu měli štěstí (www.hc-kometa.cz) Počet mrtvých u konkrétního vrcholu nesouvisí ani tak s obtížností výstupu, jako spíš s počtem lidí, kteří se o něj pokoušejí (hora, na kterou nikdo neleze, logicky nikoho nezabije). Procentuálně zemře nejvíc lidí při pokusu zdolat Annapurnu – 37,91 %. Everest zabije jen 5,7 % horolezců a v Himálaji je tak až na 10. místě. Pokud se ale neomezíme jen na himálajské osmitisícovky, stane se "nejzabijáčtějším" vrcholem světa Mt. Blanc. O výstup se každý rok pokusí asi 20 000 lezců, mezi kterými bohužel tvoří vysoký podíl nezkušení a špatně vybavení "sváteční turisté". Každý rok tu zahyne kolem stovky lidí, ale třeba jen během takzvané "zimy teroru" na přelomu let 1950 – 1951 si "Bílý zabiják" vyžádal 265 obětí za pouhé tři měsíce! Přesné číslo obětí Mt. Blanku od prvního výstupu v srpnu 1786 není známo, ale odhaduje se na 8000. Až tam polezete, myslete na to, že statisticky vzato je riziko vaší smrti asi 0,5 %. Kdosi spočítal, že pravděpodobnost výhry první ceny ve Sportce je 0,000007 % – tedy 71428,6x nižší. A přesto lidé sázejí a věří, že to budou právě oni, na koho se usměje štěstí. Vy polezete na Mt. Blanc a budete věřit, že se na vás s o čtyři řády vyšší pravděpodobností nezamračí smůla.  

75 let v ledu

Mallory spí s hlavou v kamení a sluncem vybělenými zády Asi nejslavnějším mrtvým tělem na Everestu jsou ostatky Angličana George Malloryho, který tu zmizel v červenci 1924 spolu s Andrewem Irwinem. Malloryho mrazem mumifikované tělo našel až v květnu 1999 americký horolezec Conrad Anker. Dodnes se vedou dohady o tom, jestli Mallory s Irwinem před devadesáti lety na Everest vystoupili, nebo ne.

Více se dočtete na bushcraft.cz. Článek vznikl ve spolupráci s časopisem o aktivitách v přírodě Outdoor.