Je to poněkud paradoxní situace. Když se jedná o střet zájmů, který u pana premiéra „nikdá něbyl a všetký akorát lžou“, zájem Bruselu o Česko se nám moc nehodí. V případě prázdných studní na Hrádecku a Frýdlantsku je to ale věc jiná – to se nám síla Evropy za zády hodí.

O co jde? Poláci rádi těží uhlí. V dole Turów u českých hranic s tím nechtějí přestat dříve než v roce 2044. Tedy 18 let poté, co Musk nechá astronauty procházet se po Marsu a spalování uhlí bude patřit na smetiště dějin podobně jako doprava koňskou dráhou. Ponechme teď stranou hodnocení, jestli je to pro Poláky moudré nebo jednoduše neproveditelné. Faktem je, že takový důl při hranicích není pro sousedící Čechy žádná výhra. Jeho rozšíření může přinést hluk, prach a hlavně vyschlé studny a nedostatek vody.

Naštěstí tu při tak zásadní záležitosti jako je rozšiřování megadolu existují nějaká společná evropská pravidla. Kdo chce díru v zemi, musí ukázat, že tím neškodí svým sousedům. Na těchto pravidlech se shodli všichni evropští lídři, tedy i Češi a Poláci. Říká se jim posuzovávání vlivu na životní prostředí – občas nesmyslně házené do stejného pytle pod nálepkou „bruselský diktát“, třebaže jím zdaleka není. Jenže Poláci toto posuzování podle české strany odflákli. Naše vláda se tak s nimi chtěla nejdříve potichu (a pak trochu nahlas) domluvit na tom, že když budou dál těžit, měli by nám dát aspoň nějaké záruky a třeba pár zlotých na vodovody pro české obce u hranic, které jsou dolem ohroženy.

Varšavě se ale domluvit nechtělo. Česko si proto řeklo – no prosze bardzo, jdeme je žalovat k evropskému soudu. A v Lucemburku, kde soud sídlí, se začaly dít věci. Nejdřív nakázali přerušit těžbu, dokud soud nerozhodne, pak na návrh české strany přihodili i pokutu za každý den těžby. To Poláky donutilo vrátit se k jednáním a povolat do boje ty nejvyšší politické kádry.

Dohodu zatím bohužel nemáme, ale díky evropským pravidlům je jen málo pravděpodobné, že Češi ve sporu úplně ostrouhají. Dohoda by byla lepší než současný stav, kdy na české straně nejsou peníze na vodovod, za dolem není protivsakovací stěna a důl tolik neřeší prašnost ani hluk. Navíc se Polákům hromadí pokuty, a co nevidět zaklekne pomyslný „evropský exekutor“ i na jejich evropské dotace.

Je třeba si realisticky uvědomit, že Poláci důl nezavřou. Nemají teď jak jinak vyrobit dost elektřiny. Ale lze se domluvit k nějaké spokojenosti na obou stranách. Bez společných evropských pravidel by ale ta česká byla brzy na suchu.

Autor Vít Dostál, výkonný ředitel Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)