Češi stále žijí v představě, že základem života je bydlet ve vlastním. Kvůli vývoji cen nemovitostí v ČR to však vypadá čím dál více nereálně, takže se nakonec budou muset smířit s tím, že budou muset bydlet v nájmech. Je to špatně? O tom si přečtete v pátečním komentáři od Lukáše Kovandy.
Češi stále touží po vlastním bydlení
Češi trpí fetišem vlastnického bydlení. V zemích, jako je Německo, Švýcarsko nebo Rakousko, které si jinak rádi Češi berou za příklad, přetrvává daleko nižší podíl populace bydlící ve vlastním bytě nebo domě. Nájemní bydlení je tam mnohem rozšířenější než v Česku. A nikomu to nepřipadá jako ekonomický nerozum. Jestliže tuto mentalitu Češi postupně přijmou za svoji také, usnadní jim to život. Navíc učiní věc v mnoha ohledech rozumnou i ryze z ekonomického hlediska.
Při dnešní ceně nemovitostí zejména ve městech, jako je Praha nebo Brno, je jejich investiční výnos poměrně nízký. Nabízí se řada výnosnějších investičních alternativ. Roční výnos u nemovitosti v zásadě znamená poměr ročního výnosu z nájemného, které majitel inkasuje jejím pronájmem, a celkových investičních výdajů (zejména nákladů na pořízení dané nemovitostí, ale i na její případné rekonstrukce či renovace).
Čím vyšší cenu nemovitosti tedy mají, tím méně výnosné jsou, jestliže nájmy nerostou srovnatelným tempem jako právě ceny nemovitostí. Což v poslední době vskutku nerostou.
Pokud člověk pořizuje nemovitost jako svoji střechu nad hlavou, nikoli jako investici, představuje vlastnictví jistě výhodu, která se projeví zejména v důchodovém věku. O vysokém podílu nemovitostí v osobním vlastnictví, jenž je pro Česko charakteristický, lze tedy uvažovat jako o svého druhu čtvrtém pilíři důchodového systému. Jenže dnešní důchodci se k vlastním nemovitostem dostali často „za hubičku“ zejména v 90. letech, a to v rámci restitucí nebo tehdejších extrémně výhodných privatizací bytového fondu.
Právě zde spočívá ústřední příčina české obsese vlastněním nemovitosti. Češi se zkrátka namlsali v mimořádné transformační etapě. Jenže ta už se nebude opakovat. Dnešní mladé lidé, kteří zblízka pozorovali, jak se jejich rodiče nebo prarodiče dostávají levně k velmi hodnotnému a rychle se zhodnocujícímu majetku, podobná přízeň osudu už nepotká. Měli by proto dvakrát zvažovat, zda se jim vyplatí uvazovat k noze kouli v podobě třicetiletého zadlužení a splácení.
Rozumnější než nákup bytu v Praze či Brně může být třeba bydlení v pronájmu v těchto městech a koupě nemovitosti k pronájmu v levnějších městech typu Ústí nad Labem nebo Ostravy. I tam však nyní ceny realit mohutně rostou. Proto rozhodně není nerozumem, když člověk zůstane v pronájmu a uspořené prostředky bude investovat třeba do akcií. Pokud začne investovat do akcií v poměrně mladém věku třeba kolem 35 let, za celý život mu i přes propady burz akcie vynesou mnohonásobně více než vlastněná nemovitost. Z akciových výnosů pak nebude potíž zaplatit si velmi důstojné stáří, byť půjde o stáří v pronájmu.
Lukáš Kovanda
Podobné články
Doporučujeme
