Charles de Gaulle byl francouzský voják, který sloužil během první světové války. V té postupně kariérně stoupal, až se z něj nakonec stal velitel tankové divize. Když Francie kapitulovala ve druhé světové válce, rozhodl se odejít do Anglie, kde vedl hnutí Svobodná Francie a následně se stal hlavním představitelem francouzské exilové vlády. V roce 1959 byl zvolen 18. prezidentem Francouzské republiky. Zítra si připomeneme 53 let od jeho smrti.
Voják, který se stal prezidentem
Charles de Gaulle je jméno, které bychom mohli přirovnat například k Masarykovi nebo Benešovi, tedy z pohledu Francouze. Tento význačný voják a státník se narodil 22. listopadu 1890 jako třetí z pěti dětí. Už od mládí věděl, že se stane vojákem, proto v roce 1909 nastoupil na prestižní Vojenskou akademii Saint-Cyr, kterou o tři roky později ukončil v hodnosti podporučíka. O rok později vypukla první světová válka, které se de Gaulle zúčastnil v podstatě od začátku. I když byl dvakrát raněný, tak ho to neodradilo od návratu zpět na frontu. Nakonec byl v březnu 1916 zajat Němci, což velice těžce zvládal, protože nemohl bránit svou zemi. Ze zajetí se vrátil až po neuvěřitelných třech letech.
V meziválečném období se věnoval různým činnostem – vstoupil k 5. pluku polských myslivců, se kterými bojoval proti ukrajinským nacionalistům, vyučoval vojenské dějiny na Saint-Cyru nebo byl pobočníkem maršála H. P. Pétaina. Necelé dva roky před začátkem druhé světové války byl povýšen na velitele 507. tankového pluku, kde se snažil lobbovat za modernizaci armády, která byla podle něj slabá a zastaralá. A jak se ukázalo ve válce s Německem, tak měl pravdu. Nicméně na začátku roku 1940 se Francii konečně podařilo postavit obrněnou divizi se 120 tanky, které byly vyrobené ve dvacátých letech. De Gaulle tvrdil, že by jich armáda měla mít alespoň 500 a navíc mnohem modernějších. I přes jeho snahy ubránit zemi se nakonec válka stala pro Francii prohrou. Všechny tankové divize byly zničené a nejlepší armádní divize byla obklíčena u Dunkerque. 17. června 1940 musel de Gaulle odletět do Londýna. Cestou do Velké Británie se navíc dozvěděl, že ve Francii na něj byl vydán zatykač.
Ve Velké Británii však de Gaulle nezahálel. V BBC pronesl projev, ve kterém vyzval Francouze k tomu, aby pokračovali v boji proti nacistickému Německu, a následně začal budovat hnutí Svobodných Francouzů za podpory Winstona Churchilla. Tímto způsobem pokračoval v boji na straně Spojenců. Francouzských vojáků bylo na frontě stále dostatek. Kromě mnohatisícové armády v Británii a v koloniích se mu podařilo sjednotit i další skupiny bojeschopných mužů do takzvané Národní rady odboje. Ta měla okolo sta tisíc lidí. 25. srpna 1944 společně vstoupili do Paříže a i přes palbu nepřátelských odstřelovačů se jim podařilo převzít politickou moc. Součástí de Gaulleho tehdejší ochranky byl i důstojník československé armády Ivan Matoušek. Následující měsíc se z de Gaulleho stal předseda prozatímní francouzské vlády. Jeho cílem bylo jednat v zájmu Francie, takže díky mezinárodní pomoci získal výzbroj pro armádu a následně se mu podařilo navrátit své rodné zemi okupované území.
Po válce se rozhodl rezignovat. Nesouhlasil s příliš velkou mocí parlamentu a nezdálo se mu rozdělení politických stran. Nicméně v roce 1947 založil své vlastní politické hnutí pod názvem Sdružení francouzského lidu (RFP). Ve volbách však neuspěl, a proto se z politického života odklidil na nějaký čas pryč. Po povstání v Alžírsku se rozhodl navrátit zpět a to tím, když kandidoval v prezidentských volbách. 8 ledna 1959 se stal 18. prezidentem Francouzské republiky a tuto funkci vykonával po dobu 10 let. Napadlo ho například vytvořit nový ústavní poloprezidentský režim, který se nazývá po něm, tedy gaullismus. Díky svým názorům v otázce Alžírska si udělal mnoho nepřátel. Dokonce na něj bylo naplánováno hned několik atentátů, které však přežil. Většinou se jednalo o výbušniny, jež byly nastražené na silnicích, ale jednou po něm dokonce pálili kulometem ze zaparkované dodávky. Celkem prý přežil neuvěřitelných 30 pokusů o atentát.
V roce 1968 byla jeho funkce i autorita zpochybněna v rámci studentských květnových nepokojů, které vyvrcholily předčasnými volbami. Jeho strana však opět zvítězila, jenže o rok později sám abdikoval na základě odmítavého postoje výsledku referenda o změně kompetencí krajů a Senátu. Nakonec zemřel 9. listopadu 1970 ve věku nedožitých 80 let přirozenou smrtí.
Podobné články
Jana Mrákotová
Komerční článek
Doporučujeme
