Ne nadarmo Jan Werich (vedle T. G. M. ) nejčastěji rotuje v hrobě, protože mu nějaký hejhula vkládá do úst citát, co nikdy neřekl. Legendární herec, komik, dramatik a spisovatel patří k největším osobnostem české historie. Moc dobře si to uvědomovali třeba takoví komunisté. Ti, ač mu v době normalizace zakázali vystupovat, chtěli využít jeho popularity v kauze Anticharta.

Kateřina Horáková 31.10.2019, 10:58

Jan a Jiří

6. února 1905 se v Praze na Smíchově narodil chlapec jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich. Během následujících 75 let se z něj stal jeden z nejikoničtějších českých umělců. Jeho moudrost a vtip jsou dodnes legendární, i když bez něj žijeme už přes 40 let, zemřel totiž 31. října 1980. Werich byl oblíbenou a uznávanou osobností už za života, čehož si byli dobře vědomi i tací, kteří toho chtěli využít. Ale pěkně popořadě.

Ačkoliv šel studovat práva, kariérní směr Jana Wericha se začal nenápadně rýsovat už na střední škole, i když to tehdy sám asi vůbec netušil. Právě na Masarykově gymnáziu v Křemencově ulici se totiž potkal s Jiřím Voskovcem. Spřátelili se a poprvé spolu pracovali hned po studiích v redakci časopisu Přerod. No, a krátce nato už začala jejich éra v Osvobozeném divadle, kde vytvořili legendární Vest Pocket Revue.

To bylo ale všechno před válkou. První hry V + W byly nepolitické, s vývojem událostí doby se ale přesunuly do silně levicově orientovaných a nepokrytě antifašistických kusů. Výjimku tvořil specifický a jejich asi nejodvážnější počin – Balada z hadrů. V roce 1938 byli Voskovec, Werich a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek nuceni emigrovat a druhou světovou válku společně přečkali v USA. Po porážce Hitlera se oba vrátili do vlasti a založili Divadlo V + W, jenže vzhledem k situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. Definitivně se to zlomilo po únoru 1948. Voskovec to nevydržel a odcestoval nejprve do Francie, pak do Ameriky. Werich tady ale zůstal.

Umělec, co nemůže umělcovat

V 50. letech se Werichovým divadelním partnerem stal Miroslav Horníček, herec se ale věnoval i psaní. S dcerou Janou Werich několikrát vyrazil do Itálie a přetavil to v knihu Italské prázdniny. S nástupem normalizace přišly těžké časy.

Ačkoliv Werich v roce 1963 získal titul národní umělec, po roce 68, kdy podepsal manifest Dav tisíce slov, nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi a měl zákaz veřejně mluvit. Jiří Suchý uvádí, že to Jan Werich bral trochu s humorem a trochu s despektem; zmiňuje Werichovu průpovídku: „Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“

A tak bylo poněkud překvapením, když se v roce 1977 v Rudém právu objevilo Werichovo jméno mezi signatáři nechvalně proslulé Anticharty. Werich byl skutečně účasten akce v Národním divadle, kam byli sezváni všichni národní umělci a výrazné osobnosti kulturní scény, aby poslouchali projevy Jiřiny Švorcové a dalších rudě zapálených kumštýřů té doby a následně se upsali pod pamflet odsuzující Chartu 77. Televize tehdy dokonce vysílala dlouhé záběry přímo na uznávaného Wericha, aby lidu ukázala, že tam populární ikona skutečně byla.

Koluje legenda, že Werich tehdy podepsal jen prezenční listinu, a to proto, že se bál, že když se nedostaví, nepustí ho do Spojených států na plánovanou návštěvu Voskovce. Asi tak nějak tušil, že přítele uvidí naposledy. Voskovec zemřel v Pearblossom v roce 1981. Tuto verzi podporují Werichovi obhájci v čele s bratry Jiřím a Ondřejem Suchým. Werich prý opakovaně komunisty žádal o vyškrtnutí z listu signatářů Anticharty, ale to se nestalo a jeho protesty nebyly nikdy zveřejněny. Nicméně, věřit tomu, že tehdejší režim prostě nechtěl přijít o „podporu“ takové morální ikony, a to i když byla vlastně vylhaná, je v kontextu celkových znalostí doby poměrně snadné.

GALERIE Jan Werich obrazem