Počasí je okolnost, kterou nemůžeme ovlivnit. Proto vůbec nemá cenu si na něj stěžovat. Ztrácíme tím čas a hlavně odhalujeme vlastní slabost a změkčilost. Zde jsou jasné důvody, proč si na počasí už nikdy nestěžovat.
1. Je to nudné a otravné
Všeobecné skuhrání nad počasím je v našem mírném pásmu jednou z nejotravnějších věcí. V létě je šílené (v médiích přímo „vražedné“) vedro nebo naopak je léto příliš chladné, až prý to není léto. O víkendech bývá hnusně, na podzim lezavo, je příšerně sucho, nebo furt prší, není už ani pořádné jaro, v zimě dřív býval sníh a mrzlo, ne jak dneska, pořád je mlha .... atmosférické jevy zkrátka skýtají nekonečné možnosti pro stížnosti. Je to ale asi tak stejně zajímavé jako stěžovat si, že hozený šutr padá k zemi nebo že se páří brouci.
2. Je to nesmyslné
Lamentování o počasí nikam nevede a žádné informace ani jinou hodnotu nepřináší. Nezatracujeme však hovor o počasí jako formální prostředek společenského styku, který Angličané dovedli do dokonalosti. Je to skvělý způsob, jak udržovat konverzaci a možná i přejít k osobnějším a závažnějším tématům. A hlavně se mluví o stavu a vývoji počasí věcně, nijak se subjektivně nehodnotí.
3. Stěžovatel o sobě říká, že je změkčilý sráč
Lamentovat nad počasím má také jistý smysl tehdy, pokud na počasí závisí naše bytí či nebytí. Když dejme tomu v 15. století někde na venkově počasí zničilo úrodu, byl to dost zásadní problém a jistá, i slovně vyjádřená nespokojenost byla na místě. Dnes stížností chudák říká, že má tak mizernou psychickou odolnost, že jej rozhodí taková prkotina jako změna teploty o pět stupňů a déšť. Kdo si stěžuje, tak vlastně o sobě říká: „Jsem slaboch, změkčilý sráč, který nic nevydrží. A ještě si v tom libuji!“ Na počasí se stačí přece vhodně obléct a případné nepohodlí bez řečí a s úsměvem přestát.
4. Je to ztráta času
... a to ve dvojím smyslu. Jednak už samotné stěžování je mrhání časem, a jednak stěžovatelský názor na počasí výrazně omezuje možnosti stěžovatele. Nemůže několik měsíců jezdit na kole, protože je moc zima, v létě nemůže jezdit na kole, protože je vedro, a mnohokrát nejde ven, ač by chtěl, protože je „hnusně“.
5. Je to stádní
Stačí zajít do většího pražského parku a pozorovat. Je jasno a teplota nad dvacet, park je narvaný bruslaři, běžci, milenci a další lidskou havětí. Druhý den je zataženo, a nemusí ani pršet, je patnáct stupňů, a v parku ani noha. To snad i ti mravenci se řídí počasím méně. A přitom na samotnou činnost v parku ten rozdíl počasí nemá žádný vliv. Naopak v chladu se například běhá ještě lépe. Ale pro tupou většinu „je hnusně“.
6. Je to nevýchovné
Já chodím s dětmi každý den ven. Za každého počasí. Pro zajištění komfortu si stačí vzít vhodné oblečení. Děti jsou zvyklé a zejména jsou nadšené, když prší, neboť louže a okapy jim poslouží na mnoho hodin bujaré zábavy. Tím mají aspoň v této položce zafixováno, že počasí není překážkou, ale výzvou. Venku však za tzv. horšího počasí býváme většinou sami. Rodiče přece nevystaví své děti takové povětrnostní hrůze, jaká venku panuje!
Když dětem vštěpujete, že jít ven nelze, protože... (sem si dosaďte cokoli), učíte je pasivitě. A nejhorší je, že jim vštěpujete, že před první překážkou se má couvnout, že nepohodlí se nemá překonávat, a obecně že prostě něco „nejde“.
7. Je to nezdravé
Pobyt na čerstvém vzduchu je nezpochybnitelně zdraví prospěšný. A vlhčí či chladnější počasí zlepšuje odolnost.
8. Je to sebestředné
Konkrétní stav počasí zasahuje obecně širší oblast a větší počet lidí. Ale stěžující má pocit, že počasí je tu jen pro něho a vlastně říká: „JÁ chci, aby bylo jinak! MNĚ to vadí!“ Ale počasí tu prostě je. A možná někomu či něčemu jinému vyhovuje. Je to přírodní fenomén. Berme je takové, jaké je.
9. Je to neohleduplné
Stejně jako všechny jiné negativní projevy, neboť negativita se velmi snadno přenáší i na ostatní lidi v okolí. Stěžovač tak vlastně zamořuje mezilidské prostředí, místo aby jej naopak kultivoval a povzbuzoval.
10. Je to zbabělé
Stěžování si na počasí je jeden z projevů svádění vlastní odpovědnosti na jiné věci či lidi. Je to vlastně známé Ježíšovo „Vidíš třísku v oku druhého, ale břevno ve vlastním oku nevidíš.“ A tak jsem nešel běhat ven, protože bylo hnusně, čímž se zakryje pravý důvod, totiž že jsem líný. Stejně jako že za můj posraný život mohou uprchlíci, Evropská unie, stát, rodiče, lidi, oni, a tak podobně, za moji špatnou náladu, zkaženou dovolenou, nemožnost jít ven či vůbec blbý den může počasí. A ne moje pohodlnost, impotence v nápadech, lenost, změkčilost, rozmazlenost a necílevědomost.
O nadcházejícím globálním ochlazování se dozvíte leccos ZDE.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
