Profesor Beneš rozhodně není žádný nudný patron, jak se ukáže i v rozhovoru pro (NE)BLÁZNI. V zásadě se může zdát podle jeho vyprávění, že nudit ho můžou jen Vánoce, o kterých říká, že „ano, je hezké, že se sejde rodina a mile na sebe koukáme, ale mohlo by to být o trochu kratší.“ A ve své úvaze pokračuje: „Vlastně jsou jen dvě situace, kdy se začínám nudit - kromě Vánoc to bývá ještě čekání na spoje na letištích..."
V práci se šestašedesátiletý Vladimír Beneš nenudil nikdy, což považuje za životní štěstí. "Není nic důležitějšího než dělat, co tě baví. Já se například vůbec nestarám o výplatní pásku, protože co člověk k životu potřebuje? Bydlet v jednom baráku, jezdit v jednom autě a párkrát za rok vyrazit do ciziny, to stačí. Práci vnímám jako koníčka, mám pocit, že jsem v životě nepracoval ani jediný den, a tak jsem nikdy nemohl vyhořet." Profesor Vladimír Beneš má za sebou osm tisíc operací a od roku 1997 je přednostou neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Je také známý tím, že si na konvence příliš nepotrpí. Na sále při jím vedených operacích zní metal.
Jeho největší zálibou je lov brouků, hlavně těch z čeledi střevlíkovití a cestuje za nimi po celém světě.
Letos na podzim vyšel knižní rozhovor Mé cesty do hlubin mozku, který s ním vedl novinář Martin Moravec.
Podívejte se na celý rozhovor Tomáše Poláčka s tímto nekonvenčním lékařem, kterému za život vděčí pěkná řádka lidi.