Nejkrásnější pohádky historie skrývají milostnou frustraci: Hans Christian Andersen se nikdy nesroval s rozpolcenou orientací – G.cz
Vyhledávání

Nejkrásnější pohádky historie skrývají milostnou frustraci: Hans Christian Andersen se nikdy nesroval s rozpolcenou orientací

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Malá mořská víla, Slavík, Cínový vojáček, Malenka... Pohádky Hanse Christiana Andersena nepatří k těm nejveselejším, rozhodně jsou ale krásné. Právě ony dánského spisovatele učinily nesmrtelným. Sám Andersen se ale považoval za zneuznaného básníka a svou tvorbu určenou dětem neměl rád. Možná za to mohl i fakt, že se v ní vypisoval z osobního neštěstí, se kterým se za celý svůj život nedokázal srovnat.

Kateřina Horáková
Kateřina Horáková 1.12.2019, 18:01

Vyslovuje se to Anasn

Jméno dánského autora Hanse Christiana Andersena (vyslovuje se to Hens Krestjen Anasn) je už stovky let synonymem pro asi nejslavnějšího evropského pohádkáře. Jeho dílo přitom pro ty nejmenší není zrovna ideální. Většina jeho hrdinů nekončí moc dobře. To ale nemění nic na tom, že se jedná o krásné příběhy, které mají velkou literární hodnotu. Jejich autor to tak ale neviděl. Toužil být úspěšným básníkem a dramatikem, to se mu ale nepodařilo. Pohádky nechápal jako plnohodnotný žánr a vlastně je neměl moc rád. Možná v tom hrálo roli i to, že sám byl celý svůj život nešťastný a právě do nich to vypisoval tak, jako to jiní lidé svěřují třeba svým soukromým deníkům.

Andersen se narodil na dánském ostrově Fyn do těch nejnuznějších poměrů. Jeho otci bylo tehdy 22 a živil se jako švec. Spisovatelova matka byla o 7 let starší než její muž, byla to pradlena, analfabetka a těžká alkoholička. Už před Hansem jedno dítě měla, nemanželskou dceru, kterou ze studu odložila a nechala ji napospas ulici. Z Andersenovy nevlastní sestry se stala prostitutka. Tím ale rodinná traumata nekončí. Dědeček dnes slavného literárního autora byl pomatený a na Fynu platil tak trochu za nebezpečného "obecního blázna".

Malý Hans miloval literaturu a loutkové divadlo. Přečetl vše, co se mu dostalo do ruky a byl známý tím, že některé Shakespearovy hry znal z paměti a za pomoci vlastnoručně vyrobených maňásků je sehrával na ulici. Ve škole se ovšem stihl naučit tak tak číst a psát - v jeho jedenácti otec zemřel a on tak musel začít pracovat. Svých vášní se ale nehodlal vzdát, a tak už ve 14 utekl do Kodaně. Tam se díky finanční pomoci ředitele divadla Jonase Collina dostal na studia, moc mu to ale nešlo. Odmaturoval horko těžko, po sedmi letech ve škole, ve svých třiadvaceti.

Neopětované lásky

Andersen hodně trpěl nuznými poměry, ze kterých vzešel. Poté, co zmizel ve "velkém světě" například přerušil kontakt se svou matkou, ačkoliv později jí sem tam poslal nějaké peníze. Ještě víc ale trpěl v rovině osobních vztahů. Dnes se historici shodují na tom, že byl minimálně bisexuální, pokud ne zcela homosexuální. Ať už to bylo dobou nebo jeho náturou, spisovatel měl ze své orientace strach a nikdy si ji zcela nepřiznal. V roce 1860 se setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, který o dekádu později jako první použil slovo homosexuell. Tento střet uvrhl Andersena do obrovské beznaděje a zoufalství, i když zůstává tajemstvím, co přesně si to dva řekli. Spekulace jsou takové, že Andersen se bál právě pojmenování a definování svých sexuálních preferencí.

Dnes bývá autor označován za asexuála, nikdo si ale není jistý, zda nedostatek intimního kontaktu a neschopnost navazování milostných vztahů nezpůsobilo spíš to, že všechny velké lásky Andersena odmítly. Je známo, že hořel láskou k vnukovi svého dobrodince Edvardu Collinovi. Toho muži nepřitahovali, a tak v dopisech Hanse opakovaně odmítal, nejprve mírněji, poté rázně. Malá mořská víla, která se zabije pro nešťastnou lásku k mladému princi, má být výpovědí právě o tomto nevydařeném vztahu.

Dále se ví o spisovatelových platonických zahořeních k dánskému tanečníkovi Haroldu Scharfovi a mladému knížeti Výmarskému. Andersen zároveň obdivoval ale i ženy, rozhodně operní zpěvačku Jenny Lindovou, která v něm ale viděla spíše bratra než milence. O ní má být zase pohádka Slavík.

Ze všeho těchto důvodů i pro svou vrozenou přecitlivělost byl Andersen v podstatě celý svůj život frustrovaný. Někteří současní psychologové navíc hádají, že autor měl i nějakou formu autismu. Zoufale toužil po společenském uznání a velmi těžko nesl kritiku. Nemohl překousnout, že zatímco jím opovrhované pohádky slavily úspěch, to, co mělo dle něj opravdovou hodnotu, jeho básnické sbírky a divadelní hry, nikoho nezajímalo. Na jaře 1872 se vážně poranil při pádu z postele a už se nikdy zcela nezotavil, což mu nepřidalo. Zemřel o tři roky později. Den jeho smrti byl vyhlášen národním dnem smutku a jeho pohřbu se zúčastnil i dánský král Kristián IX.

Andersenovo pohádkové dílo ovšem přežívá dodnes a stejně tak dodnes inspiruje například filmaře. Podívejte se do galerie na snímky, které na motivy slavných dánských fantaskních příběhů vznikly:

A tady si přečtěte o tragickém životě jiného slavného autora, zakladatele detektivního žánru E. A Poea.

Podobné články

Doporučujeme

Další články