Radka Mlejnková horskému hospodaření definitivně propadla. Sice se nemůže pochlubit tradicí jako třeba alpské famílie, jenže to vůbec nevadí, protože neustálým hledáním a zpovídáním pamětníků na předválečnou tradici přirozeně navazuje. Prolézala staré kroniky a původní kuchařky, aby našla recepty na tradiční krkonošská jídla, jako třeba švestkovou omáčku. Vyzpovídala horské Němce, kteří tu zbyli po válce, aby se zorientovala v „jemném mechanismu kraje“. Ten je bez zkušenosti nesmírně těžké pochopit – kdy můžeš sekat louku, kde fouká vítr víc, kde budou závěje… To by tu člověk musel žít po generace, aby uměl v kraji číst a přesně ho pochopil.

 

Děčínská bouda je navíc příjemně patriotická. Když si chcete dát pivo, přinesou vám Krakonoše z Trutnova, ne anonymní Gambrinus nebo Plzeň. Ty tam nemají co dělat. Kromě Radka a Davida Mlejnkových obhospodařuje statek prakticky celá rodina včetně synovců, neteří a jejich známých, vytváří se tu taková nefalšovaná horská famílie. Syn pase a dojí krávy, a když se ho zeptáte, jestli se mu stýská po městě, zavrtí hlavou. Obklopení přírodou a prolnutí s ní je pro něj důležitější.

 

V Rakousku má téměř každý horský statek svoji specialitu – senové zábaly, bylinkové lázně… Tady mají také pořádně velké lákadlo – velkou káď, která se v zimě naplní vodou a roztopí na 36 stupňů. Vejde se do ní 8 až10 lidí. Tohle jsou přesně drobnosti, které hory oživují. Příznačné jsou i zdejší záchody. Najdete je nejen uvnitř, ale i venku. V klasické kadibudce se skrývá porcelánový splachovací záchod.

Zajímavým detailem je i místní hnojiště. Uvidíte ho z restaurace i z laviček před boudou. Možná vám to přijde divné, ale třeba v takovém Švýcarsku najdete hnojiště vždycky před domem. Je to největší chlouba statkáře. Podle toho, jak je upravené, se pozná úroveň statku. Hospodáři chtějí, aby všichni viděli, co jejich krávy žerou a jak se o ně starají. Po hnojišti se líně procházejí slepice.

 

Když stojíte před Děčínskou boudou a dívate se kolem na horské louky, máte pocit, že se všechno vrací tam, kde to bylo násilím po válce přerušeno. Tyhle malé svorníky řetězu událostí nabízejí iluzi toho, že život nemusí být horší, že nemusí být hůř, že může být lépe. Z východních Krkonoš se stávají znovu živoucí hory a Děčínská bouda je dnes jednou z mnoha vlaštovek toho, jak má vypadat správný horský statek. Kdyby měl člověk volit mezi „městským“ Špindlem a „vesnickou“ Pecí, rozhodně doporučujeme Pec. Tady, zdá se, je svět už zase v pořádku.

Tento článek vyšel – spolu se spoustou dalších cestovatelských lahůdek – v aktuálním čísle (srpen/září 2015) časopisu Travel Digest.

 

A nakonec ještě 28 malých detailů, jimiž se liší čisté Švýcarsko od balkánského Česka.