I když byl Jan Werich nucen strávit celou 2. světovou válku v emigraci v USA, přesto se snažil dělat vše jako předtím. Živil se jako herec pro tamní českou komunitu a pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky natáčel protinacistické pořady v češtině, které byly následně vysílány v Evropě. Po návratu do Československa v roce 1945 ho bohužel čekaly těžké časy, které se týkaly zákazu tvorby politické satiry nebo další emigrace jeho životního parťáka Jiřího Voskovce.
Werich se vrátil, aby trpěl
Přesně před 77 lety, tedy dne 24. září 1945, se Jan Werich společně se svou rodinou rozhodl opustit po šesti letech v emigraci USA a vrátit se zpátky do rodné Prahy. Ta už ovšem nebyla tím místem, na které byl zvyklý. Zatímco před válkou působil společně s Jiřím Voskovcem v Osvobozeném divadle, tak po válce zjistil, že se časy změnily. Je pravdou, že si po návratu Voskovce z USA v roce 1946 na krátkou dobu otevřeli Divadlo V+W, jenže společenské poměry tehdejší doby nebyly politické satiře nakloněné. Česká společnost se posunula takzvaně „doleva“, a v případě, že by se chtěli i nadále obouvat do politiků, museli by zesměšňovat to, za co v minulosti bojovali. Bohužel se začaly projevovat i rozpory mezi oběma umělci, což se projevilo i na jejich společné tvorbě. Jejich spolupráce tím pádem směřovala k jasnému zániku a jejich cesty se v následujících letech opět rozdělily.
Podle spekulací byli do Československa povoláni oba dva divadelníci na základě žádosti ministra informací Václava Kopeckého. Werich se vrátil v podstatě pár měsíců po válce, zatímco Voskovec v USA zůstal. Byl totiž poměrně nedůvěřivý k situaci v Československu. Tvrdil, že v zemi lze cítit kolaborace s fašisty a nacisty.
Zatímco Voskovec se v roce 1948 rozhodl odcestovat do Paříže, kde začal pracovat pro organizaci Unesco, tak Werich se v té době opět angažoval v divadle. V roce 1956 se dokonce stal ředitelem Divadla ABC a tuto pozici vykonával celých 5 let. Jeho novým divadelním partnerem se mezitím stal Miroslav Horníček, se kterým společně vytvářeli takzvané forbíny neboli předscény, které byly mezi lidmi velmi oblíbené. Nicméně pro Wericha to byly poměrně těžké časy. Špatně se mu tvořilo a žilo v těchto nesvobodných dobách, přesto zvládl poměrně důstojně působit v divadle i ve filmu.
Od začátku 50. let se mu podařilo zazářit na televizních obrazovkách hned několikrát. V roce 1951 to bylo například v historické veselohře o císaři Rudolfu II. s názvem Císařův pekař – Pekařův císař, kterou natočil dnes již legendární režisér Martin Frič. I když byl film velmi oblíbený a Jan Werich za něj dokonce dostal státní cenu, tak se tehdejšímu ministrovi kultury Zdeňku Nejedlému příliš nelíbil, a proto udělil režisérovi snímku dvouletý zákaz činnosti. A ani Werich se kvůli tomu pár let neobjevil na filmovém plátně. Další velkou rolí Jana Wericha byla samozřejmě postava krále v pohádce Byl jednou jeden král..., kterou tehdy v kinech vidělo neuvěřitelných 6 milionů diváků. Díky Werichovi si v této pohádce zahrál i legendární český herec Vlasta Burian, který byl po válce obviněn z kolaboranství. Zajímavé je, že Werich s Voskovcem o jeho údajné zradě nazpívali i písničku. Když se ovšem ukázalo, že Burian s nikým nekolaboroval, Werich se cítil provinile a Burianovi zařídil roli.
Werich byl v té době velmi populární osobností, ale zároveň měl svázané ruce. Proto se kromě občasného hraní ve filmech začal věnovat i psaní. Na základě jeho cest do Itálie na konci 50. let vznikla kniha Italské prázdniny nebo dnes již legendární Fimfárum, což je soubor humoristických pohádek, které byly vydány v roce 1960. Většina z nich byla v budoucnu i filmově zpracována. Některé z nich samostatně, a to například Koloběžka první nebo Tři veteráni, a jiné pro změnu v rámci celovečerních filmů v trilogii Fimfárum.
V roce 1963 mu byl sice udělen titul národního umělce, ale zároveň mu režim nedovoloval to národní umělectví provozovat. O Werichově vztahu k režimu si můžete přečíst v článku Kateřiny Horákové.
Podobné články
Arian EbrahimiDoporučujeme
