Na vlastní kůži: uhodil do mě blesk, když jsem hrál golf

Obrázek uživatele Radek Kovanda
28.2.2018, 14:02

Makléř Mike Utley vyhrál jackpot, jehož šance je 1 ku 700 000. „Deset procent lidí tohle nepřežije,“ tvrdí Mike. „A těch zbylých 90 % si většinou přeje být v první skupině.“

Otevírám oči a koukám před sebe. Právě jsem se probral z nějakého dlouhého snu a teď nevím, kde jsem. Vidím šedivý kovový strop, jsem asi v nějaké dodávce. Zkouším otočit hlavou, a najednou se mi do zorného pole dostávají kabely, obrazovky, hadičky, průhledné válce a, k mému naprostému zděšení, spousta jehel. Pak mi to dochází – jsem v sanitce. Snažím se pohnout, ale nejde to. Moje tělo je pevně přikurtované k lůžku.

U nohou vidím velký modrý stín. Je to chlápek v saniťácké uniformě se stetoskopem kolem krku. „Kde to jsem?“ slabě sténám. Chlápek otáčí hlavu od monitorů. „Klid, převážíme vás na rehabilitaci.“ Hlavou mi víří směs znepokojivých pocitů. „Rehabilitaci? Proč? Co se stalo?“ „Uhodil do vás blesk,“ říká chlápek jakoby nic. „Už před měsícem.”

Před měsícem bylo 15. června roku 2000. Se svými kamarády Dickem a Billem jdu hrát charitativní golfový turnaj pro místní YMCA. Jako celkem úspěšný makléř musím podobné charitativní akce často navštěvovat, ale na tuhle se vyloženě těším. Hraje se na perfektně udělaném soukromém hřišti Pocasset Golf Club, kam se normální člověk jen tak nedostane. Najdete ho na zvláštně tvarovaném poloostrově Cape Cod, což je nejvýchodnější výspa státu Massachusetts.

Na hřiště přijíždím krátce po dvanácté. Mlha, která tu ležela od rána, se už zvedá a vypadá to, že bude krásný, vlhký horký den. V klubu si dáváme s ostatními hráči lehký oběd – je tu studený bufet, hlavně moje oblíbené saláty. Dopřávám si výtečný bramborový a sypu si na něj pořádnou vrstvu čerstvě nakrájené cibule, nad čímž Dick, zapřisáhlý odpůrce téhle lahůdky, kroutí pobaveně hlavou a přidává nějaký vtípek o mém intimním životě. Dick a Bill mě pak seznamují se čtvrtým členem našeho flightu Jimmym, manželem jedné z pořadatelek. Pak se k nám přitočí maršál hřiště. Má pro nás dvě zprávy.

Klasicky špatnou a dobrou. Ta špatná je, že se odpoledne očekávají bouřky. Ta dobrá, že když předběhneme stanovené pořadí a začneme hrát hned, budeme hotoví, než se sem přiženou. Koukáme na spoluhráče, kteří mají startovat před námi, jak absolvují druhé kolo u bufetového pultu. Rozhodujeme se hned a předbíháme je. Je to jedno z těch rozhodnutí, díky kterému předběhne člověk svou zbrklostí i samotný osud. Hraje se best-ball, hra o nejlepší míč, a postupujeme poměrně rychle, i když jsme čtyři. Odehrajeme pár jamek a dostáváme se na desítku (nehraje se podle pořadí jamek).

Desátá jamka představuje ‚dogleg‘ – fairway se asi v polovině stáčí doleva, jako zadní psí noha, takže z odpaliště nevidíte na green. Je sice krátká, ale dát to první ranou někam blízko k praporku prostě nejde. Teprve na druhou ránu se nám všem podařilo umístit své míčky na green, ovšem tak sedm osm metrů od jamky. Cestou k němu se vpravo od nás zablýskne. „Hele, tenhle green, co k němu jdeme, to je nejvyšší místo na hřišti?” ptá se zvědavě jako dítě Dick. A Bill, který zná z hlavy všechna hřiště v Massachusetts, mu odpovídá: „No jó, buďto nejvyšší, nebo druhé nejvyšší. Bojíte se?” Zkoušíme ze svých pozic puttovat, ale končíme každý tak třicet čísel před jamkou.

Právě když se Jimmy chystá doklepnout míče k do jamky, ozve se přes celé hřiště siréna. Signál, že máme okamžitě přerušit hru a mazat z hřiště ukrýt se před blesky. Dick s Billem peláší směrem ke klubovně. Jimmy kašle na puttování a utíká za nimi. Já, abych dodržel golfovou etik(et)u, sbírám praporek a strkám ho zpátky do jamky.

A teď musím předat vyprávění svým spoluhráčům. Ti v téhle chvíli uslyšeli za sebou pekelnou ránu. Aspoň podle Dicka, a ten jako bývalý mariňák asi dobře ví, co je to pekelná rána. Otáčejí se a vidí mě, jak se sesouvám k zemi a kouří se ze mě. Během pár vteřin jsou u mě, bouřka nebouřka. Ležím na greenu jako hadrová panna, vlasy i obočí zuhelnatělé, zip na bundě rozepnutý, boty vystřelené z nohou. A těsně vedle mě velká vypálená díra. Nemám pulz, srdce mi stojí a moje šance na přežití je něco mezi žádnou a nulovou.

Nebýt mých kamarádů, jejich masáže srdce a dýchání z úst do úst, už bych asi se nechtěl nikdy probudit.

Déšť zběsile buší do trávníku, zatímco Bill mi zběsile buší spojenými dlaněmi do hrudníku a starostlivě kouká na černé nebe nad námi. Ale co, blesk stejně neuhodí dvakrát do stejného místa, rozhodně ne takhle rychle za sebou, utěšuje se v duchu. Mezitím mi Dick pravidelně dýchá z úst do úst. Jen občas přestane, aby mi z nich vyndal zbytky cibule. Vtipkoval o mém intimním životě, tak teď to poznává líp než z první ruky! Jimmy mezitím dobíhá do klubovny, kde ale mezi všemi lidmi není jediný lékař. Ale aspoň už zavolali sanitku. Bill s Dickem na mně zatím pracují. V prudkém slejváku se jim to zdá skoro věčnost, sanitka vjíždí na hřiště asi za čtvrt hodiny. Kvůli potopě způsobené přívalovým deštěm se ale nedostane až ke mně. Musí na místo doběhnout s nosítky, přivázat mě na ně a rychle zase čvachtat zpátky. Pořád nemám pulz a srdce mi nahodí až v sanitce.

Manželka i děti se rychle dozvěděly, co se stalo, ale bouřka natropila všude takový zmatek, že nejdřív vůbec nevěděly, do které nemocnice mě vlastně převezli. Objely jich hned několik, než mě našly. První, co slyšely od lékařů, byly věci typu „mozková smrt“, „kvadruplegie“ (celkové ochrnutí) a podobné ‚pozitivní’ diagnózy. Můj švagr mě dokonce plánoval unést, abych své poslední chvíle strávil s rodinou, a ne na přístrojích.

Asi za den jsem se probral. Na intenzivce mě museli přivázat k posteli – prý jsem sebou strašně házel. A na každého, kdo se přiblížil k mé posteli, jsem řval: „Dejte mi kurva napít. Chci ledovou vodu. Dejte pryč ty provazy. Dejte mi cigáro. Dejte mi už konečně pokoj!“ Ale to vím jen z vyprávění. Asi po pěti šesti dnech jsem upadl do kómatu. Předtím jsem se mohl hýbat, ale když jsem se po 38 dnech probudil v sanitce, která mě převážela z intenzivní na rehabilitační péči, dokázal jsem už jen trochu pohnout hlavou. Nejhorší bylo, že jsem nemohl polykat. Jídlo mi nijak nescházelo, ale pití. Dlouhé týdny mi sestra dávala občas na rozpraskané rty mokrou houbu. Jaká to byla slast, když mi jednou zasunula mezi zuby opravdovou ledovou tříšť.

Jednoho dne se z chodby ozvalo pronikavé hvízdání. „Svatí pochodují.“ Pořád se to blížilo a pak do pokoje vrazil ohromný černoch. Oči mi málem vybuchly strachem. Takhle tedy vypadá smrtka. Ale byl to Glen, ošetřovatel, který mě krmil a myl a postupem času učil znovu hýbat, a hlavně polykat. Z nemocnice mě propustili po čtvrt roce. Dřív, než jsem zase pořádně chodil, naučil jsem se (znovu) lyžovat. Ale ani dnes, po patnácti letech, nejsem úplně fit. Předtím mi bylo přes čtyřicet a cítil se na pětatřicet, dnes je mi šedesát a něco, ale pocitově hodně přes sedmdesát.

Více o příbězích zásahu bleskem se dozvíte na Mikeově ‚dobročinné‘ stránce www.struckbylightning.org.

A jaké to je, když otevřete balík s bombou? Zde máte příběh člověka, který to zažil na vlastní kůži.


Komentáře

Doporučeno pro vás