Muž, který objevil Velvet Underground: Proč Lou Reed vykopl Andyho Warhola hned po prvním albu? – G.cz
Vyhledávání

Muž, který objevil Velvet Underground: Proč Lou Reed vykopl Andyho Warhola hned po prvním albu?

+ DALŠÍCH 10 FOTEK + DALŠÍCH 11 FOTEK

Před 91 lety se narodil jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců druhé poloviny dvacátého století, legendární Andy Warhol. Muž, který maloval obrazy slavných a vlivných své doby a se stejným talentem kreslil plechovky polévek a banány. Člověk, který pro svět objevil Velvet Underground a navždy tak pomohl změnit tvář hudby.

Arian Ebrahimi
Arian Ebrahimi 6.8.2019, 14:31

Od reklamy k umění

Andy Warhol, původním jménem Andrew Warhola, se narodil 6. srpna 1928 v pensylvánském Pittsburghu do rodiny chudých přistěhovalců z východního Slovenska. Už jako malý velice rád kreslil a prý každý večer trávil poslechem rádia – jeho brzká láska k umění způsobila, že se rozhodl studovat komerční design na pittsburghském Carnegie Institute of Technology. Po absolvování školy se vydal do New Yorku, kde nadobro započal svou uměleckou kariéru.

V padesátých letech se z řadového grafika pro marketingové společnosti propracoval na jednoho z nejikoničtějších umělců své doby. K Warholovu úspěchu přispěl i rodící se trh s popovou hudbou – Warhol dostal nabídku od hudebního vydavatelství RCA Records na vytváření obalů na desky, což byla jedna z prací, která v mnohém ovlivnila jeho budoucí tvorbu - i později, když již byl celosvětově známou osobnosti navrhoval Warhol obaly takovým interpretům jako byli Rolling Stones (obal k Sticky Fingers), John Lennon (obal k Menlove Ave) nebo pro Arethu Fraklin (Aretha z roku 1986).

Portréty Marilyn Monroe a orální sex

V šedesátých let byl Warhol na vrcholu své slávy a jeho portréty Elizabeth Taylor, Elvise Presleyho či Marilyn Monroe se staly symboly této éry. Právě tehdy založil Warhol svou slavnou The Factory, umělecké studio, kde se za ním scházeli nejvýznamnější umělci, zatímco jim Warhol promítal své experimentální filmy o orálním sexu a houbách. A zde mimo jiné započala svou kariéru tehdy malá undergroundová kapela The Velvet Underground.

Slavnou bandu se žlutým banánem na obalu desky založil během let 1964 a 1965 mladý ambiciózní zpěvák a kytarista Lou Reed se svým známým, hráčem na violu Johnem Calem a postupně se k nim přidali ještě Reedův bývalý spolužák Sterling Morrrison a mladá bubenice Maureen Tucker, sestra Reedova kamaráda. Skupinka začal hrát po newyorkských barech a kavárnách, kde obvykle po několika minutách vypudila svou živočišnou a experimentální tvorbou většinu posluchačů z koncertu. Ti, kteří zůstali až do konce, byli ale nadšeni. A jedním z nich byl právě Andy Warhol, který v kapele pojmenované podle populární knihy o sexuálních úchylkách uviděl obrovský talent a rozhodl se stát se jejich manažerem pod podmínkou, že k sobě přiberou jeho tehdejší nejnovější objev, německou zpěvačku a modelku Nico. Reed i přes velký osobní nesouhlas nakonec svolil, ale jen s tím, že kapela bude vystupovat jako The Velvet Underground and Nico.

První koncert se odehrál na večírku psychiatrů

Warhol se rozhodl kapelu ukázat světu během své slavné show Exploding Plastic Inevitable, která se skládala z vystoupení kapely, zatímco na ně promítal své poslední umělecké filmy a záběry. Výsledkem byly šílené psychedelické zážitky, které inspirovaly mnoho tehdejších uměleckých aktů včetně začínajících Pink Floyd. Svůj debut s Warholem si Velveti odbyli na výroční večeři newyorské psychiatrické společnosti v lednu 1966. Manažer Warhol nabídl skupině The Factory jako zkušebnu a kapela se začala připravovat na nahrávání eponymní první desky, kterou měl Warhol v plánu produkovat – pod produkcí alba je sice podepsán, ale fakticky odvedl většinu práce technik Norman Dolph. Kapela později vzpomínala, že Warhol vůbec netušil, jak se hudba produkuje a k celému projektu přistupoval jako by se jednalo o film. Nicméně, díky jeho vlivu a finanční podpoře měla kapela naprostou uměleckou svobodu, což bylo v té době zcela nemyslitelné. Pro studia tehdy byla umělecká kvalita desek až na druhém místě - primární byl zisk.

Během nahrávání Velvet Underground vydatně koncertovali – úspěšné bylo jejich vystoupení na výstavě Warholových obrazů v Bostonu. Kapela měla během léta nahranou většinu skladeb a koncem listopadu byla deska připravená k vydání. Problém byl ale v tom, že kvůli nekonvenčnímu zvuku a značně kontroverznímu obsahu alba ji nechtěl nikdo vydal.

Album se žlutým banánem bylo propadák

Nakonec se jim podařilo uzavřít smlouvu se společností Verve, která album po mnoha odkladech vydala v březnu 1967. Obal alba zdobil Warholům slavný obraz banánu, který byl ve své době zcela revolučním počinem – na desce bylo drobným písmem napsáno „Peel Slowly and See“ (Pomalu sloupni a uvidíš) a pokud posluchač samolepku s banánem skutečně sundal, objevil se růžový oloupaný banán. Nákladná výroba jednoho z nejslavnějších obalů všech dob jen přispěla k obrovské prodělečnosti celého projektu. Zadní obal alba obsahoval fotografii kapely při jednom z jejich vystoupení v The Factory, zatímco za nimi byl promítán Warholův film Chelsea Girls – právě tato fotka způsobila další potíže, které provázely už tak traumatické vydání problematické desky. Na záběru byla vidět tvář herce Erica Emersona, který požadoval, aby mu skupina zaplatila tučný poplatek za použití jeho fotky. Vydavatelství zareagovalo tím, že stáhlo všechny kopie desky z poliček obchodů, dokud se problém nevyřeší. Deska tak vyšla podruhé až v květnu 1967, čímž se snížila už tak chabá prodejnost alba. Další rána přišla, když The Beatles vydali svou očekávanou přelomovou desku Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, která zcela zastínila vše ostatní, co se tehdy objevilo.

Samotná deska vyšla v době, kdy většina muzikantů v čele s Johnem Lennonem a Paulem McCartneyem zpívala o lásce a míru. Do toho přišli Velvet Underground s dlouhými písněmi o heroinu, masochismu a prostituci. Místo veselého kytarového zvuku a harmonických dvojhlasů, které byly tehdy tolik populární, se posluchačům dostalo skřípavého zvuku Caleovy violy, rozladěné kytary a především depresivních nemelodických vokálů od Reeda a Nico. Jeden kritik později poznamenal, že Velvet Underground vzali jednoduchý trojakordový rock a udělali z něho jednoakordový. Album bylo naprostým propadákem a trvalo ještě mnoho let, než posluchači pochopili, že Velvet Underground svým projektem dalece předběhli dobu. Nejlépe příběh celého alba shrnul slavný britský producent Brian Eno v rozhovoru z roku 1982, ve kterém prohlásil, že desku Velvet Underground and Nico si pořídilo jen 30 000 lidí, ale každý z těch 30 000 později založil kapelu.

Frontman Lou Reed následně vyhodil z kapely Nico, kterou od počátku nesnášel pro její zpěv i chování. Následovala konfrontace s Warholem, který se Reeda zeptal, kam chce s kapelou směřovat dále – Reed na to reagoval tím, že vyhodil i Warhola. Tehdy se cesty Velvet Underground a umělce rozešly. Nicméně, kapela na Warhola nikdy nezapomněla - obaly dalších dvou desek Velvetů vytvořili právě umělci z The Factory a sám Reed Warholovi věnuje píseň Andy’s Chest ze svého druhého sólového alba, která pojednává o atentátu na Warhola, který se odehrál v roce 1968. A když Warhol v roce 1987 zemřel po operaci žlučníku, dal se Reed dohromady s Calem a v roce 1990 vydal na počest svého bývalého manažera album Songs for Drella podle Warholovi bývalé přezdívky.

A tady si přečtěte 6 pádných argumentů, proč jsou Beastie Boys jednou z nejlepších kapel v historii hudby.

Podobné články

Doporučujeme

Další články