V Praze jako hlavním městě se často řeší otázky, které v politické rovině rozdělí nejen zastupitele, ale i obyvatele. Velké projekty s sebou pak nesou vyhrocené debaty plné emocí, což je svým způsobem pochopitelné. Překvapením pak mohlo být i to, jak velké ohlasy vzbudil na první pohled banálně vypadající záměr znovuvztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, k němuž, jak už po čtvrtečním zasedání zastupitelstva víme, nakonec nedojde.

spl.jpg

Mariánský sloup stál na Staroměstském náměstí od poloviny 17. století do roku 1918. (Foto: wikipedia.com)

Možná se ptáte, jak může relativně obyčejný sloup, kterých je po českých městech nespočet, vyvolat tak ostré spory a názorové střety. Důvodem je historické pozadí, které mariánský sloup na Staroměstském náměstí provází. Nejde totiž ani tak o samotný sloup, ale o to, co pro mnohé lidi symbolizuje. Mariánský sloup, k jehož stržení došlo těsně po založení Československa v roce 1918, tehdy pro obyvatele hlavního města symbolizoval pozůstatek po starých pořádcích, k nimž se již nikdy nechtěli vracet. Tato představa očividně přežívá i dnes, téměř sto let poté.

Raně barokní pískovcový mariánský sloup zasvěcený Neposkvrněné Panně Marii byl vystavěn jako výraz díků bohorodičce za ubránění se před nájezdem Švédů v roce 1648. Základní kámen byl položen v roce 1650 a k vysvěcení hotového sloupu došlo v roce 1652 za osobní účasti císaře Ferdinanda III. Samotný sloup byl zhruba 14 metrů vysoký, na jeho vrcholu byla socha Panny Marie a u paty pak stály alegorické sochy andělů přemáhajících ďábly symbolizující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a kacířství (had). Autorem soch byl barokní sochař Jan Jakub Bendl.

spl2.jpg

Stržení mariánského sloupu v listopadu 1918 bylo pro tehdejší Pražany jakýmsi symbolickým vypořádáním se se symbolem habsburské nadvlády. (Foto: wikipedia.com)

Byla to právě dlouholetá nadvláda Habsburků, kteří nechali mariánský sloup vystavět, kterou si do památky promítli obyvatelé Prahy těsně poté, co se rakouské císařství rozpadlo a Československo si vybojovalo samostatnost. V listopadu 1918 byl pak sloup rozvášněným davem vedeným spisovatelem Frantou Sauerem za asistence hasičů stržen. Samotného stržení se účastnila mimo jiné i Milada Horáková. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk stržení sloupu rovněž nepřímo podpořil, když vyslovil pochopení pro Pražany a sloup označil za politickou potupu Čechů. I Ferdinand Peroutka označil stržení sloupu za akt výkonu národní hrdosti, který tehdejší obyvatelé hlavního města považovali za nezbytný.

Fragmenty sloupu jeho sochařské výzdoby se dostaly do lapidária Národního muzea. Už po sametové revoluci počátkem devadesátých let minulého století se začaly objevovat první iniciativy zaměřené na možnost obnovy zničení památky. Tohoto záměru se v posledních letech chopili hlavně lidovečtí zastupitelé, pro něž bylo znovuvztyčení mariánského sloupu obnovou historické křesťanské památky. Město dokonce v jednu chvíli odsouhlasilo využití pozemku na Staroměstském náměstí pro výstavbu nového sloupu, pražští zastupitelé se nicméně po dlouhé debatě přiklonili na stranu odpůrců obnovy sloupu a v centru města tak žádný sloup na místě toho původního nevyroste.

spl3.jpg

Nyní je již rozhodnuto, že mariánský sloup se do centra Prahy nevrátí. (Foto: wikipedia.com)

Kauza mariánského sloupu je zajímavá hned z několika důvodů. Prvním je samotný fakt, že národní hrdost a snaha vymezit se proti habsburskému útlaku v Češích přežívá i po téměř jednom celém století. Zajímavé bylo i to, že do táborů příznivců a odpůrců obnovy sloupu se dostali lidé, kteří jsou jindy nesmiřitelnými politickými oponenty, proti znovuvztyčení byli například předseda Zelených Matěj Stropnický spolu s europoslancem za ODS Janem Zahradilem.

Pokud patříte k těm, kteří vnímají stržení sloupu jako historickou křivdu hodnou nápravy, nejspíše jste nyní zklamaní. Nicméně i proto, jaké konflikty i v dnešní době dovedl v hypotetické rovině vyvolat, je možná lepší, že nebude znovupostaven. Zničení mariánského sloupu je kapitolou našich dějin, ať už ho považujete za kapitolu dobrou, či špatnou, a dnes už je kapitolou uzavřenou. Namísto snahy napravovat dějiny by tak stržení mariánského sloupu mělo být spíše mementem toho, že strhávání soch a pomníků s historickým odstupem může a nemusí dávat stejný smysl, jako dávalo v době, kdy k němu došlo.

Zde se podívejte na současné stupidní strhávání soch.